Pochopení, sounáležitost, možná útěcha, to je to, co hledá asi každý, kdo se trápí s něčím, co není ve společnosti úplně běžné, jako je třeba neplodnost nebo nevlastní rodičovství. Hledala jsem to i já a nebylo to jednoduché.
Tak mi poskytovatel domény připomněl, že můj blog už funguje celý rok. Ne, že by mi posílal zdravici k výročí, ale chtěl zaplatit poplatky na příští rok. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mi přináší to, co jsem od deníčku čekala. A pak mi přišla nádherná zpráva od jedné čtenářky, která díky mému blogu a následném společném dopisování, dokázala...
V předchozím článku jsem psala, že být macechou je jedna z nejsložitějších rolí, kterou jsem si vyzkoušela. Že je to pro mě velké zklamání, a prozření do reality bylo kruté. Je to těžké. Moc těžké. A která tvrdí, že je to super a sluníčkové, ta lže. Lže sama sobě.
Jaké to je stát se macechou? No, přirovnala bych to k situaci, kdy u stromečku rozbalujete krabici s botami a mají tam být báječné americké kovbojské "kozačky" a místo toho dostanete vojenské boty a zelené ponožky. "Díky táto." - jo, asi jako v Pelíškách. Proč to přirovnávám právě ke zklamání z velkých očekávání? Protože přesně takovým zklamáním...
Cesty ke štěstí jsou pestré, někdy růžové ve smyslu chodníčku vysypaného okvětními lístky, někdy ve smyslu trnitých plotů. Asi každý si projde oběma variantami, než najde to pravé ořechové. Z něčeho se poučí, některé věci opakuje stále dokola... Ale nejdůležitější je, že je na co vzpomínat a čemu se zasmát.
