Zamyšlení nad rokem 2020 i nad těmi předešlými

Vím, že s tím přicházím trochu pozdě, ale tak nějak mi zhodnocení roku 2020 dalo zabrat víc, než jsem čekala. A při psaní jsem vlastně zjistila, že nehodnotím jen jeden uplynulý rok, ale nejméně dva poslední roky - od té doby, kdy jsem se rozhodla se svým životem něco zásadního udělat, a o které jsem se rozhodla teď psát deníček.

Mnoho lidí hodnotí rok 2020 jako jeden z nejhorších za poslední dobu. Když se ptám v okolí, jaký byl, většinou se doslechnu něco negativního, pesimistického, vulgárního, a že to je Covidem. A teď nemyslím lidi, kteří měli velké zdravotní problémy, přišli o někoho blízkého anebo měli obrovský problém s obživou, když ztratili práci nebo jim bylo omezeno podnikání. Myslím lidi, co normálně chodí do práce, covid buď neměli nebo pouze s lehkým průběhem, a "trpí" jenom tím, že nemohli lyžovat, jít na pivo a omezuje je rouška. Zavřeli jim hospody, zrušili dovolené, nemohli do kina. Všechno zničené, rutina rozbitá, zvyklosti nabourané...

Mi samotné spousta věcí taky vadila. Izolace od přátel, rodiny, nemožnost cestovat, zavřené posilovny, restaurace, kadeřnice a sauny, zrušené koncerty, zavřená divadla, a ještě větší davy lidí na horách než obvykle... To všechno člověka otráví. Obzvláště, když se to semele všechno najednou.

Většina lidí nebyla s rokem 2020 spokojená. Ale mohl za tu masivní nespokojenost opravdu covid? Nedá se na to podívat tak, že se lidi prostě neuměli přizpůsobit novým podmínkám a novým situacím? Že si neuměli najít jinou činnost, nové záliby nebo si třeba začít chystat večeře doma?

Prostě tento rok vyžadoval hodně pružnosti, tvůrčího myšlení a schopností reagovat na nepříjemné změny. A tady si myslím, že nastal zásadní problém pro všechny, kteří jej hodnotí jako úplně "nahovnózní". Prostě se neuměli zmobilizovat, vymyslet si jiný program, najít alternativy, přizpůsobit se novým neznámým situacím. A zde se mi krade na mysl filozofická otázka: Není tohle začátek konce lidstva? Vždyť přece schopnost přizpůsobit se novým podmínkám je základní předpoklad evoluce! Neměli bychom se bát, že ta naše populace by mohla mít v budoucnu problém s takovou drobností jako je PŘEŽITÍ DRUHU, když není teď schopná zvládnout zavření hospod, fitek, obchoďáků a bazénů? To jen tak na zamyšlení...

Nerada bych se tady pouštěla do hodnocení toho, jak naše vláda zvládá tuto situaci, ale musím uznat, že na jaře mě dost zděsila jedna věc. A tou bylo zavření hranic. Myslím situaci, že Češi nesměli vycestovat do zahraničí. Dobu, kdy toto bylo normální součástí života, jsem nezažila, a znám ji jenom z vyprávění rodičů a prarodičů a z filmů. Ráda cestuju a poznávám nové kraje a lidi. A popravdě pocit, že nás vlastní vláda nepustí ven, byl takový nějaký stísňující. Ono sice stejně nebylo kam jet, protože ostatní země byly také zavřené, ale vidím obrovský rozdíl v tom, jestli vás někdo nepustí do své země anebo vás někde drží a nechce dovolit vycestovat ven. To bylo z mého pohledu nejnešťastnější covidové nařízení a vzbuzovalo ve mně hrůzu. Ale naštěstí se to na podzim už neopakovalo. Tak, politiky by stačilo. Teď můj rok 2020 a tak trochu i ten předešlý.

Loňský rok byl pro mě zlomový. Donutil mě se zastavit se, odbočit ze zaběhnutých kolejí a odpočívat. Naučil mě nedělat nic a nemít z toho výčitky svědomí. "Prostě jenom vegetit," jak říká moje oblíbená Pretty woman.

Někdy koncem roku 2019 jsme se připravovali na další v pořadí už třetí vložení zmraženého embrya a pořád se to nedařilo. Buď nezabraly léky a děloha nebyla dostatečně připravená, nebo se to celé nepotkalo časově, nedařilo se to ani bez léků, pak už byly Vánoce, a to už zase nikdo nepracuje... Prostě to bylo celé o nervy a jenom jedno zklamání za druhým. Do toho se sypaly starosti s nevlastní dcerou, ať už to byla škola nebo zdravotní problémy, neshody s otcem i matkou. A i když už dnes vím, že to není moje starost, tehdy mě to strašně sžíralo. Pořád jsem se plácala v začarovaném kruhu myšlenek na nefunkční vztah s nevlastní dcerou; svou neschopnost mít vlastní děti, a koho všeho tím zklamu; myšlenky na práci, že mě nebaví a pořád jenom někomu ustupuju; jestli se zavděčím všem okolo; jestli bude doma o vše postaráno; jestli budu ve všem dobrá...

Prostě jsem pomalu začala chápat, že se musí něco změnit. Že teď se musí z mé toxické reality: "Hlavně, aby byli všichni spokojení" stát má nová poetická realita: "Když budeš spokojená ty, budou i ostatní." Akorát jsem nevěděla, jak na to. Tak jsem začala zkoušet, co mi cvrnklo do nosu i přes to, že s některými věcmi jsem nejprve dost bojovala.

Tady je výčet aktivit, pokusů a omylů, které jsem začala postupně zkoušet:

• Fyzioterapie,
• psychoterapie,
• hubnutí a cvičení,
• kryokomora,
• péče o svůj vzhled a zdraví,
• exotická dovolená,
• tradiční čínská medicína,
• reflexní terapie,
• RUŠ terapie,
• bullet journaling,
• tantra,
• knihy,
• říct "dost" v práci,
• lázně a hlavně,
• založení tohoto blogu.:)

Je toho moc? Jo, je toho strašně moc! A to všechno jsem vyzkoušela nebo udělala, aby mi bylo lépe. A víte co? Jo, pomohlo to. Je mi lépe! O jednotlivých krocích budu postupně psát víc, třeba můžou být pro někoho motivací a inspirací. A ano, rok 2020 byl divný - jiný než předešlé roky - a pro mě byl zlomový a důležitý takový, jaký byl. Možná bych mohla Covidu i poděkovat.