Pozdravy z Klimkovic IV: Jódový bazének

V minulém příspěvku jsem popisovala procedury, které nebyly až tak neobvyklé nebo překvapující, aby si zasloužily vlastní článek. Měla jsem ale naordinované dvě, kterým toto privilegium věnuji. První z nich je společná jodobromová koupel.

Představovala jsem si velkou vanu, ve které nás pacientů bude polehávat povícero. Nemůžu říct, že bych z této procedury měla předem nějaké obavy, ale bylo tu několik otázek, které mi do první návštěvy tohoto balneoprovozu vrtaly hlavou: Budou tam jenom ženy nebo je to společná lázeň? A jak to bude s Araby? Ti by se asi společně s cizími ženami nekoupali, nebo snad ano? Kolik lidí se tam tak se mnou bude louhovat? Budeme všichni v jedné vodě nebo to bude místnost plná van a každý budeme mít svou? Jaká asi ta jodobromová solanka je? Zabarvená? Teplá? Slaná? Perlivá? A jak dlouho to bude trvat? Odpověď na jednu z dalších otázek mi dala paní z plánování procedur hned při zápisu, která mi několikrát důrazně zopakovala, že na společné procedury se chodí v plavkách. Naštěstí jsem si to v tom všem zmatku prvního dne zapamatovala, takže alespoň tato starost mě netížila.

No jo, ale pak přišel den D, hodina H a nastala další dilemata. Bude tam šatna nebo si mám plavky vzít už na sebe? Jednodílné nebo dvojdílné? Mám si s sebou vzít ručník? Něco vzadu za uchem mi napovídalo, že léčivá voda bude určitě zbarvená. Asi se mi někde v paměti vyskakovaly přípravky Ajatin a Betadine, desinfekce, které jsem znala z dětství z veterinární ošetřovny, a které obsahují jód a bróm, a ty fleky od nich, které nejdou vyprat z oblečení. Zvolila jsem černé plavky - dvojdílné. Jednodílné mám s modro-bílými pruhy, tak jsem nechtěla riskovat. Pro případ, že by převlékací podmínky nebyly pohodlné, oblékla jsem si je na sebe hned na pokoji. Zamítla jsem variantu brát si s sebou ručník. Takto připravená jsem vyrazila z pokoje vstříc novému dobrodružství.

Před dveřmi balnea už seděla skupinka lidí, ženy i muži. Nicméně to byla stále málo vypovídající indicie o tom, zda je tato procedura čistě dámská a pánská nebo smíšená, neboť za oněmi dveřmi byly také masáže a jiné procedury, a tak jsem nemohla odhadnout, kdo má kam namířeno. Přesně pět minut před stanoveným časem začátku se dveře otevřely, vykoukl zavalitější nazrzlý hoch v bílém a hlasem parodované homosexuální postavy z komediálního sitcomu pronesl: "Kdo jde na jódový bazének?" Padlo na mě lehké zděšení, zvedla jsem se a šla mu podat svůj lázeňský průkaz, abych mi do něj dal razítko za účast. Se mnou mu jej podalo ještě dalších pět lidí.

Jiná lázeňská nám ukázala, kde jsou šatny, ve kterých se máme převléct do plavek, a kam pak máme přijít. V ženské šatně jsme se míjely s předchozím turnusem, takže tam bylo poměrně těsno. Dobře jsem udělala, že jsem měla plavky na sobě. V okamžiku, kdy jsem ukládala oblečení do skříňky a spřádala plány, co pak udělám s mokrými plavkami, mi došlo, že jsem sice na cestu do bazénku výborně připravená, ale na cestu zpátky jsem nepomyslela a nevzala si spodní prádlo. No co, to budu řešit po koupeli. Teď se musím soustředit na přesun do sprchy, volbu roušky nebo štítu a odložení klíčku od skříňky na vhodný háček.

Když jsem toto všechno zvládla, uviděla jsem, že moje představa o vanách nemohla být snad více mylná. Žádná vana, ale bazén - vykachlíčkovaný, se schůdky, s odtokovými žlábky po stranách jako na koupališti. Malý bazének. Tím se zodpověděla i další má otázka - ano, budeme se všichni louhovat v jedné vodě. A to nejen nejen nás šest, kteří se tam momentálně chystáme.

Při pohledu na vodu jsem se ale musela pochválit, jak správně jsem odhadla její barvu. Okamžitě se mi vybavila scéna z Kurvahošigutntag, ve které Irenka v na tu dobu titěrných plavkách kráčí ladným krokem kolem napuštěného bazénu, nožkou vyzkouší teplotu vody, prohrábne si vlasy prsty a ladně skočí do vody. A zároveň scéna, jak ta starší dáma pronáší při pohledu na napouštěný bazén: "To je nějaká močka, né?". Udělala jsem tedy po vzoru Irenky dva ladné kroky k okraji bazénku, zkusila nožkou teplotu vody, zjistila, že to zvládnu, protože měla 37 °C, a nakráčela tam po schůdcích. Kdybych skočila, jednak bych si pravděpodobně rozdrtila paty a zlomila nějaký obratel a jednak bych mezi ostatními tiše se louhujícími pacienty, především staršími dámami, patrně vyvolala nelibost.

Zbylo mi místo v rožku bazénu, protože všechny ostatní lavičky už byly obsazené. Vešlo se nás tam tak akorát šest, přišla jsem poslední. Rozhodně nesmím vynechat popis svých spolulouhovačů. Bazén jsem sdílela s jedním pánem a dalšími čtyřmi staršími dámami. Což odpovídá na další otázku - ano, tato procedura je společná. Tím pádem zůstává nezodpovězen dotaz, jak je to s těmi Araby. Ale to už se nejspíš nedozvím.

Nebyla jsem sama, pro koho to bylo poprvé. Dáma, která seděla přímo naproti mně byla očividně nervózní z toho, jak moc voda nadnáší. Není se co divit, je to mořská voda, slanější než moře, která známe. Byla to starší dáma s bujným poprsím a to bylo zjevně nadnášeno nejvíc. Tiše se rozčilovala, jak je to nekomfortní a očividně si nevěděla rady s tím, že měla ňadra natlačená málem až v obličeji. To pobavilo jinou starší paní, která přispěchala na pomoc s informací, že jí se to taky děje, a začaly spolu řešit, jak s tím naložit. Pán seděl v koutě a moc to nesledoval. Pak se do diskuse přidala ještě třetí paní, která už byla poněkolikáté, a tak mohla poskytnout cenné rady. Načež zraky všech tří spočinuly na mě, a musela jsem jim vysvětlovat, že mě to taky nadnáší, i když jsem štíhlejší než ony, ale že sedím zahákovaná v koutě, a tak se tam udržím lépe. To už jsme byly všechny čtyři ve veselém hovoru a stihly jsme ještě probrat, že voda smrdí, že určitě bude barvit plavky, tak je lepší nosit staré nebo tmavé, a já jsem samozřejmě nezapomněla vodu ochutnat. Na mé zhodnocení byly dámy dost zvědavé, takže když viděly můj zkřivený obličej, pochopily hned, že je děsně slaná.

Při takto družné zábavě uteklo dvacet minut jako voda z našeho bazénku v momentě, kdy jsme se do něj všichni ponořili, což bylo zřetelně viditelné na snížené výšce hladiny, když ho opustili. Přišel si pro nás pan lázeňský. Tehdy mě napadlo, že barva jeho vlasů musí mít zaručeně něco společného s vodou v bazénku, asi se v ní koupal už mockrát. Každého zabalil do osušky a nasměroval nás k relaxační místnosti. V ní bylo osm úžasných zelených odpočívacích křesel a šero. Křesla byla vytvarovaná tak, aby do nich tělo krásně zapadlo a postlaná hrubými dekami, aby tělo nevychladlo. Lázeňské nás tam zabalily a dalších 15 minut jsme měli jenom tak za zvuků relaxační hudby pěkně v teplíčku odpočívat. To byl krásný okamžik. Ještě jsme to s dámami okomentovaly několika nejapnými vtipy o tom, kdy se budou servírovat drinky, ale pak už tam jenom v klidu a tichu leželo šest blaženě se usmívajících mumií se zavřenýma očima.

Když se přiblížila minuta odchodu do šatny, kterou jsme si měli sami hlídat na hodinách na stěně, moc se nám nikomu z vyhřátých pelíšku nechtělo. Po několika pronesených silných slovech o tom, že nevylezeme, dokud si pro nás nepřijdou, jsme se všichni zbaběle vymotali a odkráčeli do šatny. Tam už se převlékala následující várka pacientů.

Přišel okamžik, kdy jsem musela vyřešit situaci s chybějícím spodním prádlem. Svěřila jsem se s tímto problémem svým zábavným kumpánkám, čímž jsem je naposledy notně pobavila. Okamžitě pro mě měly hned několik dobře míněných rad. Neměla jsem kalhoty, ale jenom šaty s délkou sukně nad kolena. Doporučily mi zvolit výtah místo schodiště. Druhá dáma mi radila, abych dělala krátké kroky, "ať mi nenachladne". Já sama jsem se nejvíc bála toho, abych cestou do pokoje někde nezakopla a nenatáhla se na zem jak široká, tak dlouhá a nahá.

S tímto jsme se spolu zdvořile rozloučily a už nikdy se v této sestavě nepotkaly. A už nikdy jsem v bazénku nezažila tolik legrace a přátelské atmosféry, jako první den. Pak už tam bylo vždy jenom ticho a minuty se pomalu vlekly.

Při některých dalších návštěvách jsem si všimla, že je voda jiná. Někdy byla kalná, někdy naopak víc čirá, někdy chladnější. To bylo nejspíš dáno tím, že voda není přirozeně teplá, a než se použije pro účely balneologie, musí se ohřívat. Tudíž po výměně vody bývala trochu jiná.

Při jedné z posledních koupaček v bazénku jsem si všimla, jak můj snubní prsten z bílého zlata mění barvu do žluta. Dost mě to zarazilo, protože si ze školy pamatuji, že zlato je inertní kov a neochotně reaguje s jinými prvky. Psali, že stříbro je nutné si sundat, aby se nezabarvilo, ale o zlatu ani slovo. Co už, budu mít holt památku na lázně, dokud lehce zažloutlý snubní prsten nesundám z prsteníčku.

PS: Druhá procedura, které věnuji celý článek, je skotský střik. O tom příště.