Pozdravy z Klimkovic II: O lázních

Sanatoria Klimkovice jsou poměrně mladé lázně. Ač byla léčivá voda v blízkém okolí objevena už v 50. letech, plány na využívání jodobromové solanky začaly vznikat až v 80. letech a první lázeňská sezóna odstartovala až v roce 1994. Od roku 2001 jsou lázně nestátní zdravotnické zařízení, ale vybudovala je Česká pojišťovna a to ve velmi svérázném duchu.

Když přijíždíte k lázeňskému komplexu na kopečku Hýlov nad Klimkovicemi, na první pohled uvidíte soustavu různě seskládaných bílých budov se spoustou barevných doplňků a ozdob. Věžičky, obloučky, stříšky, různě tvarované balkónky, čtverečky, trojúhelníčky, kolečka, křivolaké linie, a to vše ve všech myslitelných barvách - červená, zelená, žlutá, modrá...

Mám dvě teorie, jak asi tvorba takového projektu musela vypadat. První teorie zahrnuje konzumaci většího množství blíže nespecifikovaných halucinogenních látek, druhá teorie pak vypadá následovně: Pan architekt, tehdy otec asi tříletého kluka, měl svůj ateliér doma. A jak tak neznal nic jiného než rozházené hračky, našel inspiraci ve dřevěných kostkách věčně se povalujících na podlaze v domě. Sesypal dvě až tři sady těchto kostek dohromady, postavil z nich hrad a začal tuto stavbu obkreslovat na papír. Při té příležitosti zabavil kloučkovi všechny pastelky, co našel, a své veledílo jimi náležitě dokreslil. Jedné noci, kdy pan architekt zapomněl zamknout dveře pracovny, se tam vkradl jeho syn a celou stavbu od základů nadšeně přestavěl. Toho si ovšem pan architekt další den nevšiml, a pokračoval v kreslení podle nové předlohy. A tak vznikl areál s "architekturou nadčasovou a neobvyklou pro danou dobu". Přesně dle požadavku investora, jak píšou na webových stránkách.

Dalším velmi symbolickým prvkem je umělecké dílo před vstupem do lázní. Myslím, že naprosto přesně popisuje, jak se jako pacient do lázní zaměřených na neuro-pohybový aparát dostat. Je to pán na nějakém podomácku vyrobeném malém rogalu letící nadšeně nad zemí a sledují ho dvě děti se psem.

Klimkovický areál je rozdělen na dvě samostatné budovy, které spojuje podzemní koridor. Hlavní budova je dospělá léčebna, zadní budova je dětská léčebna. Budova A je na první pohled neskutečné bludiště. Teda alespoň první čtyři dny jsem si to myslela. Je to v podstatě takové obrovské několikrát odsazené účko, navíc několikapatrové a je tam nesčetně schodišť a výtahů - alespoň na první dojem to tak působí. No, co si budeme povídat, první týden jsem každý den podle krokoměru nachodila víc kroků, než běžně nachodím v pracovní dny. A to jsem nevyšla z budovy. Vše je pod jednou střechou, resp. pod několika střechami, ale spojenými. Pokoje, sesterny, lékaři, recepce, jídelny, restaurace, kavárna, kino, společenský sál, a dokonce i kolonáda.

Což mě přivádí ke vzpomínce, kdy jsem Klimkovické lázně zaregistrovala úplně poprvé. Bylo to v televizi, když se tam natáčel zábavný pořad Neváhej a toč! Vzpomínky na pravěk ožily, když jsem uviděla zrcadlová světla a zlaté zábradlí na lázeňské kolonádě pod střechou. Schválně, kdo z vás si taky na tento pořad z devadesátek, který uváděl Eduard Hruběš, pamatuje? Hlavní cenou byla kamera, u které si dovedu představit, že udělala výherci radost, další cenou byl jazykový pobyt v zahraničí, u kterého si už nejsem úplně jistá, jestli u tatínků od rodin měl až takový úspěch.

Žádné léčebné lázně se samozřejmě nesmí obejít bez přírodního léčivého zdroje. V ostravsko-karvinském revíru je to slaná třetihorní voda tzv. jodobromová solanka. Obsahuje větší množství jódu než moře. Čerpá se z podzemí, kde jsou její rezervoáry. Je to vzácný zdroj, protože se již netvoří, je tam pouze uložená z dob, kdy na Ostravsku bylo moře. Klimkovické vrty nejsou jediným místem, kde se v černouhelném revíru solanka nachází. Další a historicky starší vrty využívají lázně Darkov v Karviné. Shodou okolností jsem zrovna dočetla knihu Šikmý kostel, kterou mimochodem vřele doporučuji, a kde jsou krásně popsány vznik a historie Darkovských lázní v Karviné.

Neopomenutelnou zajímavostí v Klimkovicích je velké množství Arabských klientů. Ve Frantovkách byli Němci, což vzhledem k blízké hranici s Německem celkem chápu, ovšem Ostrava se Saudskou Arábií nesousedí až tak blízko, a tak mi to bylo trochu záhadou. Vždycky se mi vybaví věta z filmu s Bolkem Polívkou: "Jak se ty kurvy šikmooké dozvěděly, že mám cihelňu..." Zde by se muselo trochu modifikovat. Později jsem se dozvěděla, že ty arabské státy byly socialistické, a tak tam začali pacienti jezdit asi v rámci soudružské pomoci. Jsem dějepisná ostuda, ale na mou obhajobu, v hodinách dějepravy na gymplu jsme skončili 2. světovou válkou. Snad už jsou ty osnovy dneska přizpůsobené realitě...

V době, kdy jsem tam byla já, jich tam až tak moc nebylo, prý to byl ještě dojezd covid cestovních opatření a zase by měli jezdit. Nicméně v samotných lázních sídlí pět arabských cestovních agentur, které klientům převážně ze Saudské Arábie a jiných bohatých zemí Arabského světa zprostředkovávají léčebné pobyty v lázních. Někteří pacienti na ně reagují negativně, ale oni tam jsou snad tradičnějšími návštěvníky než Češi. A také platí "zlatem", takže se lázním není co divit, že se snaží za každou cenu si je tam udržet.

S jedním mladým kudrnatým Arabem, který se tam proháněl na vozíku, jsem se dala do řeči, měla spoustu otázek a nebála se na ně zeptat. Takže o mentalitě a kultuře bohatých Egyptských rodin už vím všechno😊. Navíc všechno v češtině, kterou se za 14 let, co tu žije, naučil brilantně. Jenom jsme si museli ujasnit rozdíl mezi pojmy "zvědavý" a "zvídavý". Připadalo mu to stejné, ale bylo nutné mu to vysvětlit, když viděl můj seznam předepsaných dotazů o Arabském světě😊. Stejně, jako můj manžel se moc ráda bavím s cizinci a poznávám cizí kultury. Uvědomila jsem si, že jsem se nikdy před ním s žádným Arabem nebavila. A bylo to milejší setkání, než bych čekala. Otevřelo mi ve spoustě ohledů oči víc než sedávání s psychoterapeuty.

Jojo, když celé dny vysedáváte v lázeňské kavárně, poznáte spoustu oplzlých a nezajímavých dědků, ale taky pár zajímavých lidí. Je to lepší než sedět zavřený na pokoji a čučet na telku. Alespoň já to tak mám raději. Každé lázeňské pacientce doporučuji vyhradit si v rozpočtu peníze na vysedávání v kavárně nebo v baru, vždycky se tam najde někdo, kdo za to stojí.