Pozdravy z Klimkovic I: První den

Milí zlatí, Žofka je už zase v lázních. Jupí! Pro opakovaný lázeňský pobyt jsem si tentokrát vybrala Klimkovice. Ve Františkových Lázních se mi sice posledně moc líbilo, ale já ráda zažívám nové věci, a chtěla jsem vyzkoušet něco jiného. Už by to nebylo ono, kdybych věděla, do čeho jdu. A taky jsem si ten krasný dojem z minulého pobytu nechtěla nechat zkazit, kdyby se náhodou tentokrát něco nepovedlo.

No jo, radost je to obrovská, ale také mě jímá trochu smutno, protože je to už naposledy. Na diagnózu "neplodnost" vás pojišťovna do lázní pošle jenom dvakrát za život, pak už to s vámi i ona vzdá. Takže když bych si chtěla jet ještě někdy zase odpočinout, musela bych si najít nějakou jinou diagnózu a to obyčejně obnáší něco ošklivě zlomeného nebo se nechat sežrat nějakou nepěknou nemocí. A za to to zase nestojí. Ale co, teď jsem tady, příštích několik týdnů si hodlám užít na plný coole, nechat se jenom bezostyšně hýčkat a intenzivně nic nedělat.

Vyřízení pobytu tentokrát nebylo nic snadného. Covid komplikuje úplně vše, a tak mi nedal pokoj ani při podání žádosti o lázně. Celkem v pohodě jsem dostala doporučení od gynekologa, ale pak se dostat k obvodnímu, aby mi napsal návrh pro pojišťovnu, to vám byl nepřekonatelný problém. Po několika pokusech se objednat, které se konaly v rozmezí měsíců, jsem to s nimi vzdala a šla zpátky za gynekologem. Tam jsme oba s překvapením zjistili, že to, co vypsal, už vlastně byl ten potřebný návrh, a tak to mohlo jít rovnou na pojišťovnu. Ach jo, tolik ztraceného času... No ale nakonec mi před Vánocemi přišel ten nejkrásnější dárek - pozvání k lázeňskému pobytu. A tak jsem tu. První den.

Tentokrát, oproti předchozímu pobytu v lázních, jsem se moc nestihla těšit a udělat si "za měsíc už bude všechno dobré" náladu. A tak jsem ještě den před nástupem hekticky dotahovala úkoly v práci a ráno před odjezdem vařila zelňačku, aby se nezkazilo otevřené domácí zelí od maminky. Pak jsem se teprve začala balit. Nakonec jsem ale všechny hromady věcí úspěšně narvala do kufrů, tašek a beden, a slavnostně se vydala na cestu. Přikládám časový snímek svého prvního odpoledne:

8:45 - Sedám do auta. Štrapáce do Klimkovic, rozuměj 20km cesta, je také dobrodružná. Ještě, než vjedu na dálnici, dvakrát bloudím. Nemůže za to navigace ani objížďky, ale můj osobní autopilot v hlavě. V momentě, když ráno sednu do auta, on se zapne, a dokud jedu po známe cestě, vede mě do známého cíle. Takže to dvakrát namísto na Klimkovice stáčím do práce. Janek z Mapy.cz mě vždy musí důrazně upozornit, že se mám otočit a vrátit na trasu. Cesta tedy netrvá 20 minut, jak Janek původně hlásil, ale 35 minut, nicméně jsem tu.

9:20 - Parkuju na parkovišti asi 100 m od hlavního vchodu a s batůžkem a klíči od auta se jdu nahlásit na recepci. Toto řešení "půjdu tam polehku, pak si to vemu" se nakonec ukáže jako neuvážené. Věci se hned u vstupu hýbou rychleji, než stíhám vůbec pozorovat: recepce - přijímací kancelář - pokladna - znovu recepce, a tam důrazný pokyn, abych šla ihned na pokoj, že mi tam do 15 minut budou volat sestřičky s dalšími informacemi. Pak ať si teprve zajdu pro věci do auta. OK, tu chvilku počkám, pak si ten noťas a foťák s ostatními věcmi z auta přinesu.

10:20 - Pořád čekám. V batůžku mám aromalapu, sirky a vonné oleje, peněženku a tři müsli tyčinky. Tak to tam alespoň provoním, chlorová facky z koupelny je nepříjemná.

11:00 - Slavnostně zvoní telefon, zvou mě o patro níž na sesternu. Tam si mě bere do parády bodrá sestřička, měří mi tlak s poznámkou, že jsem asi ještě neměla kafe, že mám tak nízké hodnoty, vypisuje spoustu kolonek na spoustě papírů a zkouší, jestli nejsem náhodou alergická na jód. Se sestřičkou z vedlejší budovy, kam mám jít na vstupní prohlídku k paní doktorce, nad jejímž jménem se sestra upřimně podivuje, protože ho nezná, dohodne, že si mám nejdřív zajít na oběd, a až pak mi budou volat a pozvou si mě k nim.

11,40 - odcházím ze sesterny, všechny věci jsou pořád v autě, mířím do jídelny č. 3.

11:45 - dostávám jasný pokyn, že oběd je v 11,20. Dnes mám výjimku.

Jídlo je velká kapitola sama pro sebe. Měla jsem od jedné slečny informace, že zdejší gastronomie není nic, o čem bych chtěla psát domů. Ale já si naopak myslím, že o tom je třeba napsat domů.

Jídelna č. 3 má krásný výhled do okolí, uprostřed ji rozděluje paraván a výhled za ním už ten krásný výhled nemá. Resp. nemá žádný. Podle pokynů se hned hlásím servírce, stojí s vozíčkem špinavých talířů hned u dveří. Mám chvíli čekat, že to dodělá, a přijde mě usadit. Obchází všechny stoly, sbírá z nich další špinavé talíře, odváží je někam za lítací dveře, vychází s plným vozíčkem, obchází je znovu s karafami s vodou. Po této "chvíli" mě usazuje za paraván. Na dotaz, jestli by nebylo místo s výhledem, pronáší rozhodné: "Ne!"

Vysvětluje mi, jak funguje objednávání jídla a než mi donese polévku, mám si vybrat snídaně, obědy a večeře na příští tři dny. Začínám číst papírky s menu s lehkými obavami, mám ty nepěkné reference, že to není zrovna Pohlreichovo Café Imperial. A není, měla pravdu, holka z internetu. Dámy a pánové, tady nastává první zásadní problém. O tom ale víc v nějakém dalším článku.

12:20 - Po pochybném salátu a řízku přes půl talíře, který byl ovšem tak tenký, že to byla spíš jenom strouhanka, odcházím opět na pokoj čekat na telefonát sestřičky z dětského bloku.

13:40 - Nevydržím a volám sama, jestli na mě nezapomněli. Sestřička mi sděluje, že dnes je výjimečný den, protože je tam poprvé nová paní doktorka, a tak to trochu trvá. To vysvětluje, proč ji nikdo na dospělém bloku, nezná. Svěřuji se jí se svým problémem s plným autem. "Tam si klidně zajděte, to bude ještě trvat." No jo, jenže ona neví, že toho mám naloženo jak stěhovák a bude mi pěkně dlouho trvat, než to všechno přinesu. Abych se s telefonátem neminula, volím taktiku donést jednu várku a ihned ji vybalit, čímž prodlužuji čas strávený na pokoji, a tím zvětšuji pravděpodobnost, že mě zastihnou. A předpokládám, že někde v půlce stěhování ten telefon zazvoní.

Tímto pomalým tempem i tak stíhám nastěhovat vše, co mám v autě. Chodila jsem jak agent s teplou vodou sem a tam, nutno podotknout, že z mého pokoje na parkoviště to byla pěkná štreka. Navíc do pokoje se to dost nepříjemně stěhuje, je tam úzká chodbička a široké dveře. Stejně tak dveře od koupelny jsou nepřiměřeně široké, a tak tam neustále s těmi vchodovými svádějí souboj. Otřískávála jsem zdi i kufry, hned při první várce jsem se praštila do stehna o dost divný držák na deštníky. Koho napadlo takové heblo umístit na pokoj a ještě přímo do cesty?!

14:50 - Slavnostně zvoní telefon: "Trefíte k nám? Půjdete venkem nebo koridorem?" ptá se sestra.

"Asi venkem, koridor neznám," odpovídám překvapeně.

"Dobře, pak vás zpátky navedu koridorem," domlouvám se konečně se sestrou.

15:05 - Přicházím na dětský blok, se sestrou vypisujeme další papíry, včetně nemocenské, pak jdu do ordinace. Jsou tam hned dva lékaři. Starší zkušený pán a mladá doktorka. Plánují mi společně procedury, starší pán odchází a zbytek už se mnou zbytek řeší jen nová paní doktorka.

"Nějaká dieta?" ptá se podle kolonek ve formuláři.

"Ne, ale jak jsem viděla ten dnešní oběd, tak tady asi zhubnu," odpovídám. Směje se od srdce. Asi ještě nestihla navštívit kantýnu, jinak by ji to nemohlo tak pobavit. Na závěr mi říká: "Odpočívejte a hodně spěte."

"Jasně, má drahá. Snídaně v 7:00, první procedura 7,35. Budu vyspaná jak nemluvně," pomyslela jsem si ironicky, tentokrát už jen v duchu.

15:55 - Opouštím blok B a požádám sestřičku, ať mi ukáže tu vnitřní cestu. Musí být v podzemí, protože žádná spojovací chodba mezi dětskou a dospělou léčebnou není vidět. A taky, že je. Vede mě na schody, po kterých mám sejít dolů, popíše cestu, vysvětlí, kde vyjdu. Jdu tedy podle pokynů, až přijdu ke dveřím, na kterých je obrovský nápis: JEN PRO PERSONÁL. Tak nevím, jestli si ze mě dělala srandu nebo se to tak prostě dělá... Nicméně to je chodba plná rozvodů vody, plynu a kdejakých jiných potrubí, jsou tu šatny personálu a také železné dveře s nápisem "úkryt". No, nevím, co si o tom mám myslet.

16:00 - Vylézám  z podzemí, a podle pokynů hledám kancelář "časování procedur". Jsou tu skleněné dveře s obrovským nápisem a šipkou, tak se skrz ně vrhám. Nicméně vedou jenom na další chodbu plnou dalších dveří, a na žádných z nich stejný nápis není. Celou chodbu projdu, možná i dvakrát a pořád nic. Najednou jde proti mně paní s papírem v ruce, a když se míjíme, ptá se, jak se jmenuju. To mě zděsí. Že by přece jen přišlo pokárání za průchod tou chodbou? Byla striktní, a tak se představuju. Vrazí mi do ruky ten papír, co drží, že prý už má hotový můj rozpis procedur a vysvětluje mi, co a jak chodí. Úplně mi vyrazila dech. Jak mě, sakra, poznala? Nedalo mi to, tak jsem se zeptala.

"No, vypadala jste tak zmateně. Jako že mě hledáte," odpověděla mi.

Tak nevím, jestli nás ten den přijelo tak málo nebo jsem tu jediná na neplodnost, tudíž nejmladší anebo jsem byla úplně poslední, kdo si ještě rozpis procedur nevyzvedl... Prostě záhada. Nicméně nebyla první, kdo mě zaregistroval. Jak jsem tak jezdila pořád výtahem sem a tam, buď s náloží z auta nebo něco vyřizovat, tak si několik pánů všimlo a poznamenalo, že "jsem tady jistě nová". Asi to tu není zase tak velké, jak se může zdát. Anebo jsem tady opravdu věkově výrazná, což tak zatím tak trochu vypadá. Jo, a taky nekulhám, jako většina ostatních pacientů. Léčí se tu hlavně pohybová a neurologická onemocnění, takže většina pacientů je po úrazech páteře, obrně, s roztroušenou sklerózou, po výměně kloubů a podobně. Prostě napočítali byste tady skoro víc berlí a jiných kompenzačních pomůcek než nohou...

16:40 - Nastal čas večeře, jo, jako fakt tak brzo. Chvátám do své jídelny na úplném konci chodby, rozrážím ty belhající nebožáky jen, abych zase nedostala kartáč od číšnice, že jdu pozdě, a že nedodržuju směnnost. Usedám ke stolu s pouze drobným zpožděním, servírka byla relativně spokojená. Já už s jídlem méně.

Přímo u mé přidělené židle mi zase překáží ten pitomý držák na deštníky. Uprostřed jídelny?! Proč jako?! Docvaklo mi to, až přišla paní od vedlejšího stolu a odložila si do toho neforemného kusu kovu berle. To mi mohlo dojít... Dokonce celý můj pokoj je bezbariérový. Široké dveře, sprcha bez vaničky se sedátkem a madlem, vysoký záchod, nízké umyvadlo. No jo, všechno je to přizpůsobené pro lidi s pohybovými problémy.

Když jsem později večer psala kamarádce, že si tu připadám blbě, jak tak všechny na chodbách předbíhám, že se tu cítím nějak moc zdravá, čímž i poutám zbytečnou pozornost, navrhla, že bych možná měla alespoň trochu pokulhávat, abych zapadla, když už teda není moje postižení "frnda in troubles" na první pohled vidět. Trocha černého humoru v chmurné chvíli přece nemůže škodit. Seděla jsem zrovna v kavárně a začínala propadat trudomyslnosti ze zdejších spolu-pacientů. Rozhlížela jsem se po stárnoucích maminkách, které sem odpoledne chodí na dvě deci z dětského pavilonu. Jejich ratolesti na vozíčcích očividně žijí ve svých vlastních světech, a jsou odkázané na jejich nikdy nekončící pomoc. Dále na staříky s berlemi, pro které je i tak jednoduchý pohyb jako zvednout se ze židle, výkon hodný medaile. A aby toho nebylo málo, napsala mi to zrovna v okamžiku, kdy klavírista, který se ten večer staral o kulturní program, zpíval Suchého Blues na cestu poslední, které začíná slovy "Černej nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do temný hlíny budeš zakopán..." Prostě humor je všude kolem nás, i když někdy je drsný. A já ho mám takhle ráda, pomáhá černé věci vidět trochu víc světleji. A tady je to potřeba.

Můj den zakončil barman, když jsem se ho při placení jedné limonády a horké čokolády zeptala, jestli mi to může napsat na pokoj, že bych to zaplatila až na konci pobytu. "Miláčku, tady jsme v Klimkovicích, ne v Las Vegas," trochu mě jeho impertinentní chování zarazilo, "tady se platí hned."

"Aha, tak v tom případě kartou," zkusila jsem to jinak.

"Taky ne, máte to napsané tam na sloupě, jenom hotově," nedal mi šanci.

"Tak to máme problém, protože já hotovost nejspíš nemám." Nakonec jsem ale něco vyhrabala, nechala mu dýško a stali se z nás kamarádi.

Ráno u pekelně brzké snídaně jsem se seznámila se svou sploustolovnicí. A hned jsem se uklidnila, rozhodně mi neuteče nic, co se v lázních šustne, paní má dokonalý přehled o všem a o všech. Kde se jaké dvě dámy popraly na pokoji o ovladač od televize, až zničily ovladač i televizi, kdy se šeptá, že se otevře bazén, který je momentálně mimo provoz, protože mu spadl strop, kolik kufrů včera při nástupu přinesla jedna paní, jako by tu jela na rok... Chvála bohu, že neviděla, jak jsem se stěhovala já.

Po návratu ze snídaně mě zase na pokoji praštila chlorová facka. Ani výpary z aromalampy nepomohly a bylo to tu zas. Definitivní tečka za špitální atmosférou. Tak jsem to nehodlala nechat, a tak jsem šla uprosit paní pokojskou, aby mi v koupelně nevytírala. Souhlasila, kdo by taky protestoval, že jo... Ještě se zasmála, že jsem odstěhovala televizi, mimochodem pěkně velkou, na skříň, že vidí, že bych se tu jinak nevešla. A navíc já ji určitě potřebovat nebudu, nemám ji ani doma a nechybí mi.

Tak, "teritorium sem si vykolikovala," jak říká Milan ze Tří tygrů, a teď už nastává veselé období, kdy budu bloudit, hledat jednotlivé procedury a zvykat si na zdejší pevný režim. A pak už si budu jenom užívat lázeňskou pohodu a poctivě nic nedělat.