Milostná anabáze

Cesty ke štěstí jsou pestré, někdy růžové ve smyslu chodníčku vysypaného okvětními lístky, někdy ve smyslu trnitých plotů. Asi každý si projde oběma variantami, než najde to pravé ořechové. Z něčeho se poučí, některé věci opakuje stále dokola... Ale nejdůležitější je, že je na co vzpomínat a čemu se zasmát.

Nedávno zemřela paní Hegerová. Nemůžu říct, že bych ji nějak často poslouchala, i když je pár písniček, které mám ráda. Ale můj první kluk ji miluje. A tak se stalo, že po přečtení té smutné zprávy, jsem si na něj vzpomněla, a rozhodla se, že o něm napíšu. Moje první láska totiž nebyla jen tak obyčejná. Vlastně, byla to úplně normální první láska. Neobyčejné to začalo být až po letech. Říkejme mu František...

Ale pěkně od začátku. Začíná exkurz do hlubokého pravěku - bylo mi 14 let. Chodili jsme spolu do volnočasového kroužku a byl tam nejkrásnější - což nebylo těžké, byli tam jenom dva chlapci. Navíc byl zábavný a ochotný pomlouvat s námi ostatní členky naší skupinky (toto si zapamatujte, později to získá na významu), čili oblíbený. Znali jsme se tedy už nějakou dobu poměrně dobře, a jak to tak mezi zvědavými puberťáky v kolektivu bývá, dali se dohromady. První láska, napětí, nervozita, každý letmý dotek s člověkem dělal divy... Nicméně, bylo nám opravdu moc málo na to, aby to bylo navždy. Puberťák potřebuje prozkoumávat, zjišťovat, objevovat. A tak jsme se rozešli. Bylo to patrně z mého popudu, ale Fanda to vzal statečně, a tak jsme byli přátelé i nadále.

Pak jsem poznala instalatéra Láďu. Byl to soused mé spolužačky a zahlídl u ní naši společnou fotku z lyžáku, na které jsem se mu zalíbila. Na té fotce jsem seděla na poschoďovce s mokrou hlavou v pyžamu s obrovským děsně roztomilým kuřetem Tweetym. Už tehdy se mi měl rozsvítit maják, že ten kluk nemůže být normální... První rande naslepo. Byl o trochu starší než já a chodil na učňák. Z toho vztahu si pamatuju jenom málo. Například, že záchodové mísy se dělí na obstřikové a neobstřikové - jako že když se potřeba dělá přímo do vody, tak vás to může obšplouchnout, a když to padá na porcelán, tak vás to neobšplouchne. No, na to člověk nepotřebuje výuční list, že jo, ale ať googlím, jak googlím, nic takového jsem dnes nenašla, tak kdo ví, čím mě to tehdy ohromoval. A pak jsem si zapamatovala, že když s vámi potenciální tchyně v kožené minisukni řeší obří velikost synova přirození a výhody a nevýhody této skutečnosti, tak je to krajně nepříjemné. Obzvláště, když je vám 14 let. Tento bizarní románek taky dlouho netrvalo.

František tehdy chodil s mou spolužačkou, kterou, a teď se vracím k odkazu výše, s námi dříve tak rád pomlouval. Dokonce se s ní stal králem valčíku v tanečních. Nicméně nějak se tehdy stalo, že jsme se dali znova dohromady. A tentokrát už to bylo vážné. Už mi bylo patnáct, chodila jsem k nim na návštěvy, naši rodiče se znali, pouštěl mi Hegerku. Řekl abych, že jsme si spolu pěkně rozuměli. Ale myslím, že víc než já, si jej zamilovala moje maminka. Byl totiž z rodiny jediný, kdo si vždycky všiml, že přišla od kadeřníka a chválou nešetřil. A to mě mělo taky trknout... Každopádně s Fandou jsem si tehdy odbyla svoje "tenkrát poprvé". Výhoda byla, že ani z daleka neměl ten "handicap", jako Láďa😉. Nicméně ani tentokrát nám ta láska moc dlouho nevydržela. A tak jsme se rozešli už definitivně a pak dlouhé roky o sobě ani neslyšeli.

Mezitím jsem stihla šestiletý vztah se spolužákem, který už vypadal docela vážně, ale v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že ho obtěžuje jezdit za mnou z kolejí domů, jsem pochopila, že celou dobu asi tak moc vážný nebyl. Byl to v podstatě vztah na dálku. Já v Ostravě, on v Brně, vídali jsme se jenom o víkendech. A když po šesti letech čekání zjistíte, že není nic důležitějšího než být kvůli jednomu předmětu celý týden v Brně, tak vás to čekání přejde.

A co se nestalo, cvrnknul mi do nosu umělec a dobrodruh. Měli jsme společné koníčky, a psa, zažila jsem s ním neskutečné věci, naučila se s ním jak cestovat, jak rozumět umění a jak si užívat život. Škoda jen byla, že on se ode mě taky něco nenaučil. Třeba zodpovědnosti, finanční gramotnosti a nesobeckosti. Taky jsem se s ním několikrát bála o život, rozhádala s rodiči a solidně se zadlužila. Dokonce mě požádal o ruku na vrcholu Evropy, kde jsem málem vypustila duši, ale prsten jsem pak ztratila pro změnu na nejvyšším vrcholu Slovenska. Tak až se tam někdo budete škrábat, třeba se na vás z nějaké pukliny zablýští takový malý diamantík. Tohle prostě nešlo, byl nepoučitelný, co se týkalo nakládání s penězi. Věděla jsem, že to nemůže dobře skončit, že bychom za chvíli byli v dluzích až po uši, a to není můj šálek kávy. Tento vztah po dlouhém přemlouvání, slibování a pak taky vyhrožování vyvrcholil a definitivně skončil pokusem o sebevraždu - hořce komediálním. Uznejte, že otrávit se ibuprofenem, paralenem, claritinem a endiaronem se snad fakt nedá. Jo, takhle žalostně jsme si žili, že v domácí lékárničce ani nic pořádného nebylo... Ale to vypumpování žaludku a víkend v nemocnici jsem mu od srdce přála za to peklo, co mi na závěr předváděl.

No a pak se moje cesty opět zkřížily s Frantou. Z doslechu jsem věděla, že se mu život obrátil naruby. Věděla jsem, že po mě měl vztah se starší paní s dětmi a tipuju, že i manželem; slyšela jsem, že se mu stal velmi vážný úraz a taky se mi doneslo, že se sexuálně zorientoval tak nějak jinak. A tak jsem na setkání s ním byla velmi zvědavá. Nějaká náhoda nás svedla dohromady, a tak jsme se domluvili, že zajdeme na kávu, a ty roky, co jsme se neviděli, si budeme vyprávět.

Sešli jsme se tedy v kavárně a opravdu byl na vozíku. Zlomil si krční obratel a ten poškodil míchu. Valčík si už nezatancuje. Nikdy neskákejte po hlavě do bazénu. Je nepoučitelný, toto se mu totiž už nevyplatilo jednou. Poprvé to bylo jen pár stehů na hlavě. Potřetí už nebude mít příležitost to zkusit. Dlouho bojoval, a nakonec se mu povedlo vybojovat alespoň ten vozík místo lůžka.

Obdivuji ho za to, jak se s tím vyrovnal. Smál se, dělal si sám ze sebe legraci: "No jo, postižený, a ještě na vozíku, to jsem dopad, co? :)" To spíš já jsem byla nesvá a nervózní, abych neřekla něco hloupého. Ale po půlhodině povídání jsem pochopila, že nic hloupého říct nemůžu, protože on je úplně nad věcí, takže jsem se uklidnila. A tak přišel okamžik na peprnější otázky. "Fando, ještě jsem slyšela, že žiješ s chlapem. Je to pravda?" "No já jsem čekal, kdy to přijde. Jo, už dlouho, jsem normální buzna." Už tehdy to všichni říkali a jenom já a moje mamka jsme to asi tak nějak nepoznaly. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, prostě jsem musela: "Nesu na tom nějakou vinu?" Odpověděl mi, že asi ne, a tak se mi ulevilo. A pak došlo na ještě peprnější otázky a dlouhé povídání... Ale byl to pořád ten stejný Franta, co si všimne, že bych měla jít ke kadeřníkovi, nezapomene pozdravovat maminku a miluje svou sestru. Jsem ráda, že se mi vrátil do života.

Dneska už jsem starší a rozumnější, a tak jsem se vdala za normálního úžasného muže. Zábavného, dobrodružného, kulturního a zodpovědného. Samozřejmě má také své mouchy, ale snaží se s nimi zatočit, stejně jako já se učím žít v nové roli jako macecha. Jsem v tom sice jako slon v porcelánu, ovšem na mou obhajobu, pantáta se slečnou dcerou mi to zrovna neulehčují... Prostě se snažíme oba. A žije se nám spolu hezky a oba jsme za to rádi. A světe div se, František je v našem životě stále. Spojil nás zase dohromady ten stejný koníček, co kdysi, takže se vídáme často a jsme dobří přátelé. I s jeho partnerem. Mimochodem, holky, toho by brala každá, dobře si Fanouš vybral.

Vzájemné představování nových partnerů těm bývalým může být trapné, křečovité nebo třeba nervózní, u nás to ovšem byl úplně jiný level:

Já: "To je MŮJ bývalý, to je MŮJ současný!"

F: "To je MOJE bývalá, to je MŮJ současný"

Na poslední společné akci se nám Fanouš nějak nametl, a řeknu vám, není lepšího zážitku, než když navalený kvadruplegik na vozíku šermuje cévkou, protože už půl hodiny chce jít čůrat, cintá u toho z lahve vína a celé společnosti se představuje jako můj odpaňovač, přičemž zve přítomné hochy na večer k sobě do lože, a za odměnu jim z pozice vysokého úředníka slibuje nové moderní vybavení kanceláří... To máte pak chuť ho z toho vozíku vyklopit na nějakém nepěkném místě a škodolibě se na něj dívat, jak se souká zpátky. Naštěstí má manžel pro opilce a homosexuály pochopení, takže se tím taky jenom dobře pobavil jako všichni ostatní. Jsem ráda, že mi Fanouš v životě zůstal, je to inspirativní člověk, který i přes své obrovské problémy má vždycky pomocnou ruku pro všechny okolo a neváhá ji použít.

Moje cesta do chomoutu byla chvílemi veselá a šťastná, dobrodružná i nudná, chvílemi uplakaná a náročná. Ale nakonec jsem si vybrala dobře, ničeho nelituji, a věřím, že tohle budu moci jednou říct tomu stejnému člověku, až mu budu podávat zuby ze skleničky a on mi hůlku zpoza stolu. Půjdeme si sednout na zápraží, abychom si vypili čaj a zakousli chleba s máslem, a budeme oba vědět, že jsme prožili krásný společný život se vším, co k němu patří.

Někteří lidé se v našich životech jenom tak mihnou, někteří zůstávají navždy. Všichni jsou důležití. Buď proto, že nám dali důležitou lekci nebo proto, že nám život zpříjemňují. Každému bych přála, aby těch lekcí bylo co nejméně a toho příjemného co nejvíce.