Jaké to je být zachráněnou macechou...

V předchozím článku jsem psala, že být macechou je jedna z nejsložitějších rolí, kterou jsem si vyzkoušela. Že je to pro mě velké zklamání, a prozření do reality bylo kruté. Je to těžké. Moc těžké. A která tvrdí, že je to super a sluníčkové, ta lže. Lže sama sobě. 

Ono totiž bezpodmínečně milovat dítě, které není vaše, je přirozeně téměř nemožné. Když jste matka, dítě si odnosíte, porodíte, kojíte, váže vás k němu mateřské pouto a milujete ho bezmezně. Máte celé těhotenství na to, abyste se tím citem obklopila a těšila se, až budete držet tu vaši lásku v náručí. Tak to příroda zařídila. Jste ochotni pro něj udělat cokoliv, odpustit cokoliv, radovat se z čehokoliv, co udělá. K cizímu dítěti se toto všechno musíte nějak naučit. A když vám dítě nedá šanci, nemáte se to jak naučit. A pak prostě nevíte, jak se chovat, jak odpouštět, a jak se radovat.

Potkala jsem se kdysi s jednou dívčinou, která měla malého nevlastního syna. Celý den o něm mluvila, jak je báječný, jak je u nich rád, jak spolu krásně vycházejí. Ale pak řekla, že i přes to, že je skvělý, jsou situace, kdy chce být jen se svou rodinou. Se svým mužem a svým dítětem. Nebylo to proto, že by chlapeček dělal něco špatně, ale prostě proto, že k němu je to jiný druh lásky. Prostě krev není voda. A někdy vodu nechcete.

Myslím, že být macechou je těžké i proto, že to není jenom o vás a spoustu věcí tím pádem nedokážete ovlivnit. Když máte bezdětného muže, váš život si řídíte sami dva. Ale když máte muže s dítětem, je tam ještě krom vás dvou ono dítě a také jeho matka a její rodina. Tihle všichni vstupují do vašeho života, do vaší rodiny, do vaší hlavy, ať chcete nebo ne. Říká se, že rodinu si nevyberete. A už vůbec si nevyberete ex-rodinu. V našem případě má matka na chování dcery obrovský vliv. Na ničem se nedá rozumně domluvit, navádí dceru ke lžím, očerňuje před ní nás oba, štve ji proti mně. A s tím neuděláte vůbec nic. Můžete se rozčilovat, vztekat, plakat anebo tiše přihlížet. Dnes už vím, že druhá varianta je ta správná - pro vás, pro macechu. Ale trvalo mi dlouho, než jsem to zjistila.

Jak jsem se tak pořád snažila a mé snahy narážely na neprostupnou zeď, pochopila jsem, že se nezmění ani dcera, ani pantátův přístup. Jediný, kdo mi může jakkoliv pomoct se v té roli nějak naučit žít, jsem já sama. Začala jsem bádat, hledat a číst. Věřili byste tomu, že o tématu nevlastního rodičovství toho moc nenajdete? Dokonce ani internet o tom nic moc nepíše. Najdete spoustu literatury, pohádek, poraden a organizací, které řeší dětské psychické problémy při rozvodu rodičů, střídavou péči, noční počůrávání z důvodu rozpadu rodiny, ale nespavost macechy neřeší nikdo. Schválně si zkuste vyhledat na internetu slovo macecha. Bude tam několik článků z novin, ve kterých píšou, jak je to těžké. Hned za tím je Wikipedie: Macecha (1114 m n. m.) je plochá hora v Krušných horách - no tak to pardón, já jsem z Beskyd a rozhodně nejsem plochá:). Kdo by si rád něco nastudoval třeba v zahraniční literatuře, ten těžce narazí při zdání tohoto hesla v angličtině - Step mother. Pojetí macechy v pornografii je velmi zajímavé, leč realitě o to víc vzdálené... No a pak následují obrázky všech pohádkových macech:

Většina lidí vám poradí, že je to celé o komunikaci, o domluvě, o stanovení pravidel. S tím nelze než souhlasit. Jenže co když komunikace není, domluva je nemožná, a pravidla nikdo nechce respektovat? Pak jsou ještě lepší káravé hlášky: "Však jsi věděla, do čeho jdeš, tak se teď nediv." NE, milí zlatí, já jsem nevěděla, do čeho jdu. Já jsem si to představovala jinak, sluníčkově, v duhových barvách, jednorožci, americké kozačky. Nikdo mi neřekl, jak se budou dcera a její matka chovat, jak bude manžel jednat, když to bude skřípat, a jak se v tom budeme oba dva plácat. Opravdu nikdo. Když jste zamilovaná, nezadáváte do Googlu dotazy: Jaké to je být macecha? Jak se vyrovnat s nenávistí od nevlastního dítěte? Jak se chovat k nevlastnímu dítěti, které proti vám štve jeho matka? Jak pomoci manželovi, který v tom neumí chodit? Tohle neřešíte. Myslíte si, že láska hory přenáší; když ho miluješ, není co řešit.

Při prohledání sítě a knihkupectví jsem ale přece jen narazila na jednu knihu, která se touto tematikou zabývá. Jmenuje se Třetí rodič. Autorka je sama v roli macechy a vstupovala do ní jako bezdětná, stejně jako já. Když jsem přečetla tuto knihu (asi za 2 dny), neskutečně se mi ulevilo. Píše tam totiž, že moje pocity a trápení jsou úplně normální, nejsem vadná ani vyšinutá, nejsem ztělesněné žárlivé zlo a hlavně nejsem v tom sama se stejným problémem. To se mi pak potvrdilo i ve facebookové skupině Nevlastní rodič, kterou autorka založila. Dámy, co tam píšou, mají úplně stejná trápení, ne-li horší, úplně stejné pocity a úplně stejně "příšerné" nevlastní děti nebo ex-partnerky svých mužů jako mám já. Najednou jsem měla pocit, že si nemusím vyčítat, že nevím, jak na to, a že to nefunguje. Pochopila jsem, že je to prostě normální, a že je třeba přehodnotit svůj postoj ke spoustě věcí. Například snažit budovat dobrou atmosféru, je na prd, když jste v tom tři a snaží se o to jenom jeden. Nebo že za dítě jsou zodpovědní jeho rodiče, ne já, tudíž nemá smysl řešit jeho problémy.

Role třetího rodiče nebo nevlastní matky, macechy, jak chcete, vás naučí především spoustu věcí o sobě samé. Ať chcete nebo nechcete. Naučíte se na věci dívat jinýma očima, řešit situace jinak než jste zvyklá, chovat se v některých situacích odlišně než by vám bylo přirozené. Poznáte sama sebe, poznáte, kde máte mezery, kde máte silné stránky. Pochopíte, že ten talíř prostě nemusí být v myčce hned, může se tam dát třeba i později, že ten výlet prostě bude jinak a ne tak, jak jste to naplánovala, že jíst se může i jinak než jste zvyklá, třeba vůbec... Poznáte, že to, jak v některých situacích emočně reagujete, je vaše vlastní rozhodnutí. Buď se budete vztekat nebo to prostě necháte být a bude se vám lépe spát.

Zdaleka nejsem na konci své cesty za psychickou pohodou, ale můžu říct, že mi zásadně pomohlo několik vět, které v průběhu času padly. A padly v pravý okamžik. Jedna z nich byla od mé nejlepší kamarádky, řekla ji v úplně jiné situaci, ale změnila mi svět. Když jsem se rozčilovala, jak jsou lidé nevděční, a neschopní se o cokoliv postarat, že to je vše na mně, řekla mi: "ALE VŽDYŤ TO PO TOBĚ NIKDO NECHTĚL, SAMA SES DO TOHO PUSTILA." No jo! On to po mě nikdo nechtěl! Nikdo nechtěl, abych byla skvělá macecha, kupovala dárky na míru, vymýšlela super výlety, hledala způsoby, jak vysvětlit matiku nebo pomáhala při řešení zdravotních problémů, jakkoliv hodnotila či kritizovala výchovu. Nikdo se o to neprosil, a tím pádem se vůbec nic nestane, když to nebudu dělat. A světe div se - ono se fakt nic nestalo. Nikomu to nechybělo. Jedna věc se ale přece jen stala. A stala se mně. Nemusím se tím zabývat, ušetřím čas i energii, neočekávám tedy za svou snahu žádnou vděčnost, přestala jsem se tím trápit a cítit nedoceněně a je mi lépe!

Další z objevných zpráv byl příspěvek jedné dámy, která právě v již zmiňované skupině Nevlastní rodič vzpomínala na své dětství s rozvedenými rodiči. Psala tam, že ráda jezdila k tátovi na víkendy, že měla ráda jeho novou rodinu, ale nejraději měla tu cestu autem k nim a od nich - když byla s tátou sama a měla ho sama pro sebe. Najednou jsem pochopila, proč mě nechtějí na víkendy, proč si udržují svých pár společných hodin ve středy u nich doma, které mě tak trápí. Pochopila jsem, že nemusím být u všeho, a že potřebují být spolu sami. A to si snažím připomínat vždy, když jsem někde nechtěná. Například zrovna teď, kdy jsou u moře a já sedím doma, protože dcera svou účast na dovolené podmínila tím, že já tam nebudu. Pravda, výsledek je takový, že se vidíme jednou za dva měsíce, ale když to všem stranám víceméně vyhovuje, proč ne...

Pak ovšem přišla nejzásadnější věta vedoucí k mému zachránění - přímo od dcery. Poslala jsem jí esemeskou přání k narozeninám, a připsala, ať si řekne termín, že zajdeme vybrat nějakou kosmetiku jako dárek. A odpověď byla: "DÍKY, PŘÁNÍ STAČÍ." To bylo poprvé za ty roky, kdy mi otevřeně řekla, že se mnou nechce nic mít, že o to nestojí. A já jsem se neurazila. Já jsem si oddechla! Konečně poprvé od ní přišlo něco upřímného, něco jiného než mlčení a mlžení. Potřebovala jsem celou tu dobu slyšet, jak to opravdu je. A potřebovala jsem to slyšet od ní přímo, ne si to domýšlet z náznaků. Ten pocit by se dal přirovnat ke kusu ledu, který jsem viděla odpadat z ledovce v Patagonii. Prostě to s obrovským rachotem žbluňklo do vody, hladina se zavřela a bylo ticho. Krásné ticho a chlad. Úleva. Nemám jí nic za zlé. Snad jen to, že to neřekla dřív.

Být macechou je těžké - je těžké najít sama v sobě sílu, je těžké najít vlastní hranice, je těžké smířit se s tím, že nejste ta jediná princezna, a je těžké se dívat, jak vás někdo nenávidí. Ale člověka to posílí a ukáže spoustu věcí o sobě samém. Ještě na tom musím hodně pracovat, ale teď už věřím, že to zvládnu. Že unesu, že na svatbu půjde otec a matka a macecha ne, že i když bych uměla s lecčím pomoci, nikdo o to nepožádá, a že platí, jak říká jeden můj kamarád, že první dítě a druhá žena se mají vždycky nejlíp - jsem druhá žena, musím se mít nejlíp. Budu si ty své vojenské boty a zelené nošené ponožky hýčkat a dobře si je rozchodím. "Díky táto."