Jaké to je být macechou?

Jaké to je stát se macechou? No, přirovnala bych to k situaci, kdy u stromečku rozbalujete krabici s botami a mají tam být báječné americké kovbojské "kozačky" a místo toho dostanete vojenské boty a zelené ponožky. "Díky táto." - jo, asi jako v Pelíškách. Proč to přirovnávám právě ke zklamání z velkých očekávání? Protože přesně takovým zklamáním jsem prošla.

Když jsem poznala pantátu, samozřejmě jsem věděla, že má dítě. Malou, trošku vyplašenou dcerku, která moc nemluvila, ale brala mě jako svou dospělou kamarádku. Těšila jsem se, že budu mít holčičku, se kterou budu řešit všechny ty holčičí problémy, kterou budu brát na výlety a ukazovat jí svět, nebo se s ní třeba učit do školy, nebo že budeme spolu o víkendech vařit obědy. Koupila jsem do bytu velký rozkládací gauč (byt je 2+kk, takže pokojíček je bez šance), aby měla kde spát. Měla jsem hodně co nabídnout a chtěla jsem jí dát všechno, co ve mně bylo. A pak jsem postupně rozbalovala ty obyčejné boty a k nim ty zelené, snad i nošené ponožky...

Když dcerka (a její maminka) zjistila, že budu tatínkova manželka, najednou se vše otočilo, a aniž by mi kdokoliv vysvětlil, co se děje, začalo být vše divné. Trávení dohodnutého času u tatínka najednou bylo beze mě, a to pod různými nevěrohodnými záminkami. Když už jsme měli být spolu všichni tři, vzal ji tatínek nejdřív do kavárny, aby ji na mě psychicky připravil, a pak mě teprve vyzvedli a jeli jsme na výlet... Často se stalo, že ani žádné víkendy nebyly. Nikdy u nás nespala, nikdy s námi netrávila delší čas než jeden den. (Ano, na gauči se spí jenom po hádkách:) )

Celé okolí se pořád tvářilo, že je vše v pořádku, a že tak je to přece normální. Já jsem to ale normálně neviděla. Takto jsem si rodinu nepředstavovala, podle mě takhle rodina fungovat nemohla. Nerozuměla jsem tomu. A tak jsem se pořád ptala. Jenže čím víc jsem se ptala, tím víc byly odpovědi nevěrohodnější, nedávaly smysl. Při rozhovorech o dceři začínal být manžel podrážděnější a podrážděnější a já už jsem dopředu věděla, že to skončí hádkou. I dotaz na výsledek písemky, nebo co dělá o víkendu skončil kolikrát slzami, křikem, výčitkami, urážkami a gaučem.

I přes to všechno, jak to bylo divné, jsem se pořád nepřestávala snažit. Vymýšlela jsem program na víkendy, vařila jídla, která by mohla vybíravému jazýčku chutnat, plánovala aktivity, snažila se zůstat v kontaktu. Říkala jsem si: "Prostě to zkoušej, ono se to zlepší, chce to čas, trpělivost. Nevyšla jedna akce, vyjde třeba druhá. Několik bodláků nám přeci osení nezkazí, že jo..." Ale ne. Bodláků přibývalo, nepříjemné situace se množily. Kontakt se nekonal, hádek přibývalo. Pořád jsem to ale nevzdávala a předpokládala, že něco musí být jednou jinak, že to přece musí nějak jít. Že to jednou musí vyjít tak, jak jsem to vymyslela - vždyť jsem to přeci naplánovala dokonale, zohlednila všechny faktory a všechna specifika, vše přizpůsobila... A nikdy nedopadlo, a já jsem byla zase zklamaná. A s opakujícími se zklamáními jsem začala být zahořklá, jedovatá a nedůvěřivá. Kritizovala jsem vše, co dcera udělala, jak se zachovala, jak byla vychovávána. A pak už jsme se dostali do fáze, kdy jsem věděla, že při vyslovení jejího jména pantáta vybuchne jak Černobyl. No a tak se stalo, že jsem o ní i měsíc neslyšela ani slovo.

Hned ze začátku našeho vztahu pantáta řekl jednu větu, která mi dodnes rezonuje v uších a už nikdy ji nevyženu z hlavy: "Dcera bude vždy na prvním místě." Rozum v takovém okamžiku říká: Je to samozřejmé, potomek, vlastní krev, milovat dítě je přece krásné... A srdce na to: A manželka? Kde je manželka? Proč nemůže být taky na prvním místě? A kde jsou případné další děti? Budou až za dcerou nebo se budou o první příčku dělit? Manžel nikdy neřekl, že pro něj nejsem důležitá, nebo že jsem až na další koleji. Ale moje hlava si to tak přebrala, a tahle jedna jednoduchá věta, objektivně naprosto pochopitelná a správná, mě stála několik let probdělých nocí, několik sezení u různých poradců a mnoho přemýšlení o rozvodu. Nechtěla jsem být na druhé koleji, nikdy jsem nechtěla být na druhém místě. Vždyť jsem se tak snažila, tak proč jsem nemohla být taky hvězda? To jsou moje myšlenky, které tahle jedna věta přinesla, a které už dlouhé roky nedokážu vyhnat z hlavy. Jestli mohu poradit všem čtenářům: Tuhle větu NIKDY NIKOMU neříkejte, ani kdyby to byla stokrát pravda. Je totiž neuvěřitelně těžké s ní žít.

Nemůžu říct, že by nebylo pár okamžiků, kdy to bylo fajn, kdy jsme si společné chvilky užili. Kdy jsem měla pocit, že se vše v dobré obrací, není to tak ztracené, a přece jenom to půjde. Ale bylo jich opravdu jenom pár. A nikdy neznamenaly, že se něco obrací, a že teď už to bude fajn.

Abych vás úplně neodradila, pokračovaní příběhu bude příště... A bude o chlup šťastnější - aspoň pro mě.