Jak to celé začíná?

No jak? Normálně. Úplně normálně... Dva se zamilují, pak se ujistí, že spolu opravdu vydrží v dobrém i ve zlém, vezmou se s velkou pompou a rozhodnou se, že to, co na tom druhém obdivují, předají společně v podobě svých genů do nové, téměř dokonalé osobnosti. Naplánují tomu sportovní aktivity, zvolí hudební nástroj, vyberou skvělou školu a domluví se, že se anglicky bude učit co nejdříve. Začnou brát kyselinu listovou. Všechno je ideální... A pak souloží. Často a nadšeně, vzrušeni tím, že výsledek bude stát za to. A souloží, a souloží, a souloží, a měsíc co měsíc jsou zklamaní... Měsíc co měsíc to nadšení dostává rány, po roce už to jsou jen slzy a beznaděj. A pak na to začnou jít vědecky.

První, nejjednodušší a nejlevnější krok je zjistit, kdy je ten pravý den. To se dá celkem snadno určit prostřednictvím čůrání na papírky. Toto tedy provádí dáma. Teorie praví, že uprostřed cyklu se s tím začne, na testu se objeví druhý proužek, nejdřív trochu světlejší. Znamená to, že "den D" se blíží. Tak se to dělá každý den, a až je ten proužek nejsilnější, je to tady. To už ovšem nadšení a vzrušení opadá, protože, co si budeme povídat, když za každou cenu musí, tak se jim obyčejně moc nechce. Párkrát po sobě se to tak ale dá zvládnout.

No jo, jenže co když se tam ten pitomý proužek neobjeví? Co když zklamání přichází už v tomto okamžiku? To se na to jde pak ještě vědečtěji a zavítá se do ordinace ženského lékaře. Ten nejpravděpodobněji v první fázi odebere krev na rozbor hormonálního profilu dámy. Z toho se pak dá zjistit celkem dost věcí - třeba jestli je k dispozici dost vajíček, jestli jsou hormony v rovnováze tak, jak mají být, jestli není nějakého víc nebo míň. Tak například z toho zjistí, že vajíček je spousta, ale ty hormony jsou v nějakých špatných poměrech, a že ta vajíčka jednoduše neuzrávají. A to je ten důvod, proč na ovulačním testu nevyskočí ta prokletá druhá čárka.

A pak dojde řada i na pána. Musí se dostavit a podrobit se také nějakým vyšetřením. Obyčejně to obnáší návštěvu tajuplné kabinky s dospěláckým vybavením, a pak procházku s kelímkem přes plnou čekárnu. Je legrace tyto pány pozorovat. Někteří kráčí hrdě se vztyčenou hlavou, spokojeni s výsledkem svého díla. Jiní jdou s pohledem zapíchnutým do země majíc na čele dost jasně čitelný nápis: "Chci být neviditelný". Psycholog by si zgustnul.

Při jedné návštěvě jsem vyslechla obzvláště bizarní rozhovor. Mladý muž seděl v čekárně sám, bez partnerky. Poznala jej paní, co vedle ní usedl. Pravděpodobně to byla sousedka z nějakého jiného patra nebo podobně vzdálená známá. Začala velmi hlasitě zjišťovat, co že takhle dělá na gynekologii. Pán byl očividně slušně vychovaný, a tak jí na její dotazník velmi opatrně odpovídal. O poznání tišeji než ona kladla otázky. Všichni jsme viděli, jak je mu to nepříjemné. Kromě té dotyčné paní. Všichni tedy víme, že se chystal na ozářky a bylo mu doporučeno nechat si zamrazit genetický materiál pro případné další použití. Byla to velmi rozpačitá situace a vnímali to tak v čekárně všichni. Na jednu stranu by se člověk nejraději začal nahlas smát, jak paní urputně a zaujatě nepřestávala klást doplňující dotazy a neviděla, jak je to nevhodné, na druhou stranu by člověk pána s takovým příběhem nejraději obejmul, pohladil po vlasech a slíbil mu, že to bude určitě dobré... Nezastal se ho nikdo, ale ani se nikdo nahlas nesmál.

Poté si pán vyslechne verdikt, který se týká kvality obsahu jeho kelímku; hodnotí se ukazatele jako je množství, hustota, pohyblivost, tvar nebo velikost; je poslán na další vyšetření na urologii. Tam ho čeká překvapení ve formě vyšetření předstojné žlázy. Poprvé se alespoň trochu přiblíží tomu, jak se asi cítí dáma, která je i několikrát týdně na křesle a neustále se uvnitř jejího těla vyskytují nějaké cizí předměty. Dáma z toho má škodolibou radost.

V mezičase je sama podrobena dalšímu vyšetření, tentokrát je to vážnější. Jedná se o vyšetření průchodnosti vejcovodů. Otázka pár minut na zákrokovém sálku, ale je to prý nepříjemné. Dnešní doba je ale milosrdná, a tak už se to dělá za asistence anesteziologa. Před tímto zákrokem jsem celou noc nespala, byla to moje první narkóza v životě. Na pokoji jsem se potkala s jednou mladou drobnou holkou, která tam byla kvůli podobné kontrole po potratu. Byla celkem podobně vyděšená jako já, a tak jsme se daly do řeči a navzájem se pokusily povzbudit. Už si nepamatuji, která z nás šla na sál jako první, ale pamatuji si rozhovor po probuzení. Stála nade mnou paní anestezioložka a urputně se mě pokoušela probudit. Načež jí mladá spolupacientka říkala: "Nechte ji ještě chvilku prospat, ona, bobek, celou noc nespala." Dojala mě její ohleduplnost a starostlivost. Byl to pěkný pocit, když na vás někomu úplně cizímu naprosto nezištně záleží. Alespoň v ten jeden okamžik, pak už jsme se neviděly. Musím říct, že jsem se za těch pár minut vyspala tak, jako už dlouhé roky ne.

Následuje série společných testů. Řekněme taková zjištění kompatibility. Imunologie, genetika a PCT.

Jako první nejlevnější a nejjednodušší vyšetření doktor navrhuje postkoitální test plodnosti (PCT). Obnáší to vhodně naplánovaný romantický večer a následné ranní vyšetření u lékaře. Dodnes jsem moc nepochopila, k čemu to je, a tak jsem se ponořila do hlubin googlu, který ví všechno. Zaujal mě odkaz Sexuologie Brno, která tento test nabízí s následujícím podnadpisem: "Sims-Huhnerův test: Jak vyšetřit spermiogram nespolupracujícího partnera". V tomto okamžiku jsem pochopila, že některé dámy s tím mají ještě víc trápení, než by bylo potřeba. Dál jsem nepátrala, pokud mi to dokážete někdo jednoduše vysvětlit, ráda se nechám poučit.

Dalším společným vyšetřením bývá návštěva genetiky. Objednací lhůty nekonečné a stejně tak dlouho trvá, než získáte výsledky. Nejprve je nutné vyplnit dotazník o svých rodinách, zasahující až k nemocem a důvodům úmrtí babiček a dědečků. Což znamená, že se to neobejde bez spolupráce rodičů. Samozřejmě se to neobjede bez spousty otázek typu: "Co se o to staráš?", a nedej bože zjišťování anamnéz a informací u dalších členů rodiny. Je po utajování skutečnosti, že je někde nějaký problém. Pak se pár dostaví do ordinace genetika, kde mu odebere krev maminka velmi dobré kamarádky, čímž to celé začne úplně ztrácet na anonymitě. Maminka je ale profesionál a toto setkání si nechá pro sebe. Následuje pohovor s lékařkou. Tam se člověk dozví o rodině partnera i to, co by snad ani vědět nechtěl. Musím uznat, že paní doktorka uměla jasně a pochopitelně vysvětlit, co by mohlo hrozit, a proč se vůbec toto vyšetření prování, kde jsou největší rizika. Vše si přehledně zakreslí do grafů, zapíše, a pak se se několik týdnů čeká na výsledky.

Posledním vyšetřením z kategorie "testy kompatibility" byla reprodukční imunologie. To je taková perla ze všech těchto kroků. Provádí se to (tehdy provádělo) jen v Praze v Ústavu pro péči o matku a dítě, a to jen jeden den v týdnu. Pokud tam jde pár poprvé, musí se dostavit na velmi včasnou ranní hodinu a jít se zaregistrovat. Už při telefonickém objednání jsou pokyny naprosto striktní a nekompromisní. První cesta vede k registračnímu "kiosku". Recepce vypadá jako stará krásná trafika uprostřed budovy, s okýnky a vyřezávanými prvky v bílé barvě. Tam sedí sestřičky za přepážkou a vytvoří kartu, dají další pokyny. Je to celé trochu jako orientační běh. Na každém dalším stanovišti se dozvíte, co bude následovat. Po registraci a vyslechnutí pokynů, kam patří který papír a která nálepka, se jde čekat do 4. patra před ambulanci lékařky.

Rozhovor s paní doktorkou je nesrozumitelný, a člověk si nepřipadá moc vzdělaně, a to i přes to, že u registrace byl donucen uvést všechny své tituly. Pak začíná veselá část pražského výletu. Čeká se, až proběhne rozhovor se všemi ten den vyšetřovanými páry, v tomto případě třemi. Ty se pak seřadí za dveřmi ordinace a sestřička je odvede o patro výš k odběrovým místům a laboratořím. Cesta je dobrodružná a sám by tam člověk rozhodně netrefil. Je to poslední patro budovy s prosklenou střechou a vede tam cesta jako na půdu. Tam je ženě odebraná krev a muž si se svým odběrem musí poradit sám. Celá skupinka se tak střídá na křeslech v sesterně a v kabinkách s červeným gaučem, časopisy a televizí. V čekárně nastává opět situace pro pány nepříjemná, kdy každý dobře vidí, jak dlouho který "odběr" trvá a všichni si to uvědomují. Výsledky těchto testů přijdou opět v nekonečně dlouhém termínu, a navíc jim nerozumí ani pacient ani sám lékař gynekolog. Paní doktorka není moc ochotná to vysvětlovat, už vůbec ne po telefonu, a tak to zůstává takovou malou neznámou, na kterou prý stačí nasadit nízkou dávku kortikoidů. Veterinář se mi dokonce vysmál, že psům dává násobně vyšší dávky, než je toto homeopatické množství.

Samozřejmě mezi tím vším se jen nečinně nečeká na výsledky, ale zkouší se některé ne tak náročné způsoby asistované reprodukce. Naordinují se léky, doporučí vitamíny a na základě toho se například naplánuje domácí romantika nebo se provede už méně romantická inseminace. Až potom všem jednodušším a levnějším se obyčejně naplánuje IVF neboli umělé oplodnění se vším všudy.

A čas utíká a zklamání a napětí se stupňuje. Podle výsledků jsou vyšetření buď uklidňující nebo zneklidňující. Co si ale myslet o výsledcích, které jsou v podstatě dobré nebo alespoň řešitelné, ale výsledek té velké lásky, která tím mimochodem dostává dost na frak, se stále nedostavuje? Ti slabší se postupně hroutí, ti silnější si řeknou, že prostě asi jenom ještě není ten pravý čas... Každému v podobné situaci přeji tu druhou variantu.