IVF - láska v laborce

Jak jsem psala na konci předchozího článku, naše další kroky vedly k jinému lékaři a tam jsme šli rozhodnutí, že už chceme podstoupit IVF - in vitro fertilization - oplodnění ve zkumavce. Tady už se nedá bavit o ničem přírodním ani přirozeném natož tak romantickém či vzrušujícím. Je to čistá věda, pravá medicína a laboratorní práce. Mimochodem pojem "ze zkumavky" je naprosto zavádějící, protože se to odehrává spíš na Petriho misce. Ale uznejte, že "dítě z Petriho misky" nezní tak dobře jako "dítě ze zkumavky".

Ve zkratce to probíhá asi takto: Pánovi i dámě se odeberou pohlavní buňky, smíchají se v laboratoři a pak se spojené vrátí zpět do těla dámy. Jednoduché, ne? Jenže... Toto se obyčejně nedělá u páru, který nemá žádný problém, aby to proběhlo tak hladce, nýbrž u párů, které se s nějakou komplikací potýkají. A že se problémů v tak prostém aktu, jako je početí dítěte, může vyskytnout hromada. Můžou být na straně dámy i na straně pána nebo taky u obou zároveň. Mám trochu pocit, že v dnešní době už byste těžko hledali pár, kterému by neuměli diagnostikovat alespoň nějakou malinkou odchylku od normálu. Divím se, že se ještě vůbec nějaké děti plodí. Natož tak doma v posteli.

V našem případě jsme se potýkali s několika drobnými "problémky", které ovšem, podle lékařů, "nebrání v tom mít dítě". A ejhle, ani přes to, jak jsou "nicotné", se to pořád nepovedlo. Diagnostikovali nám hormonální nerovnováhu a tím pádem neuzrávající vajíčka, imunologickou reakci na partnera (to je zajímavé, že když vám chlap pije krev, se to projeví i v laboratoři, že?:)), a také drobnou deformaci u menšího procenta spermií. Jinými slovy chybičky na všech frontách a i na té společné. Nicméně proti všemu se dá prý úspěšně bojovat, a tak jsme se do toho s nadšením a očekáváním pustili.

První setkání s novým lékařem bylo vcelku příjemné, vypadal jako velký odborník, co ví, o čem mluví, navíc rozumný a chápavý. Vysvětlil nám, jak celý proces funguje, představil možnosti, které máme a ukázal ceník. To byl možná největší šok, který jsme tam ten den zažili. Prý "platí to pojišťovna", uf, ani bych neřekla... Nicméně jsme se rozhodli, že to podstoupíme.

Celý cyklus začíná tím, že s prvním dnem menstruace do sebe začnete ládovat hromadu léků. Spoustu léků. Tabletky, různé injekce, krémy, gely... Dostala jsem rozpis kdy kolik čeho brát, různě se to střídalo, jedno nahrazovalo druhé, u něčeho se dávky zvyšovaly, u něčeho snižovaly... Byly to jednak hormony a jednak kortikoidy na potlačení obranné reakce. S člověkem to zamává. Zaprvé pořád musíte myslet na to, kolik čeho zrovna zobnout nebo píchnou, a zadruhé takové koňské dávky hormonů by psychicky zamávaly i s urostlým chlapem natož s křehkou ženou. A to ani nemluvím o tom, co to dělá s pletí, vlasy a tělesnou váhou. Jste jak nášlapná mina. Každé slovo může znamenat katastrofu ve formě vzteku, pláče či jiných emocí. Každý kolemjedoucí kočárek, každá těhotná žena vyvolává pocity lítosti, na miminko se nemůžete ani podívat bez ohledu na to, zda je cizí nebo někoho vám velmi blízkého.

Pro zvýšení pravděpodobnosti úspěchu, je cílem této stimulační části léčby, aby na vaječnících narostlo mnohem víc folikulů s vajíčky než při běžném cyklu. Kolik jich bude, je u každé ženy individuální, záleží na diagnóze a na medikaci. Vždy to musí být ušité přesně na míru. Zde jsem zažila velmi zajímavou situaci, a to, když se mě doktor po vyšetření při sepisování receptů zeptal, jestli jsem přirozená bruneta. Dámy a páni, já teda nevím, ale kdo jiný krom manžela a gynekologa dokáže ještě s větší přesností určit, jakou máte vlastní barvu vlasů?

Chvíli jsem na něj nevěřícně hledě, vyvstaly mi na mysl dvě otázky: jak se může ptát zrovna on, a proč se na to vůbec ptá? Pak jsem ze sebe vysoukala něco v tomto duchu: "To snad zrovna Vy musíte určit neomylně, ne?" Zakoktal něco o tom, že se musí ujistit, načež mi to nedalo a zeptala jsem se i na tu druhou otázku. Tak prý se ptá, protože brunety reagují na stimulaci bouřlivěji než blondýnky, takže jim stačí menší dávka léků. No, budiž. Odpověď mě udivila, ale stačila. A podle toho, co se mnou léky dělaly jsem ráda, že nejsem blondýnka a nenapsal mi portfolio medikamentů ještě širší.

Po stimulaci nastala fáze čekání. Čekání je něco, co se táhne celým IVF životem. Pořád na něco čekáte. Nejdřív čekáte, až přijde menstruace, pak čekáte, jestli se vytvoří folikuly, jestli uroste dostatečně vysoká a pěkná sliznice, pak čekáte na ovulaci, nemluvím o věčném čekání v čekárnách, šílené čekání na dobu, až je vhodné si udělat těhotenský test, no a nejhorší čekání je to několikavteřinové, jestli se na počůraném papírku objeví ta proklatá druhá čárka. Toto může případně alternovat ještě pekelnější čekání na zavolání sestřičky po krevním testu. Prostě kdo neumí čekat, má smůlu a trpí. Já trpím dost!

A tak jsem vyčkala na pravý okamžik a začala jsem brát léky. Jak jsem už psala, tato část IVF způsobí, že na vaječnících uzraje spousta vajíček - teda měla by to způsobit. V mém případě se to povedlo. Za čtrnáct dní píchání si injekcí a zobání bobulek jsem měla břicho velké jak jiné dámy ve čtvrtém měsíci těhotenství. S tím rozdílem, že objem nenabýval v děloze, které je stavěná na to, aby se roztáhla, ale na vaječnících, které na to stavěné rozhodně nejsou. Ani nemluvím o průvodních jevech, jako jsou nateklá a bolavá prsa, příšerná pleť a jiné radosti. Posledních pár dní stimulace jsem už byla ráda, když jsem nemusela udělat žádný pohyb, spala jsem jenom v jedné jediné poloze, ve které nic netlačilo a fakt to nebylo nic příjemného. Celou dobu jsem si představovala, že uvnitř to vypadá jako na jaře v kaluži s žabími vajíčky.

Mezi tím samozřejmě stále chodíte na kontroly, aby lékař viděl, jestli je vše, jak má být a kolik folikulů s vajíčky roste. Ono celkově těch kontrol je za celou tu dlouhou dobu dost hodně. Několik posledních let trávím na gynekologickém křesle daleko víc času, než bych chtěla. Než by kdokoliv chtěl. Dřív pro mě byla kontrola u gynekologa velký strašák a velká událost, na kterou je třeba se řádně připravit. Vždy jsem vymýšlela, co si obleču, aby to bylo co nejpohodlnější a vše, co při kontrole není nutné vidět to schovalo, pečlivě se připravovala i v koupelně, abych se nemusela stydět... Dnes to mám již úplně párku a je mi úplně jedno, co si o mém stylingu doktor myslí. Musí mu stačit, že se před kontrolou umyju :). 

Nedokázala bych už ani zdaleka spočítat, kolikrát jsem musela nohy na koze roztáhnout. A k tomu mám taky veselou příhodu, tentokrát z lázní. Jak jsem popisovala v článcích o irigacích a slatinném tamponu, sestřička tam byla dost rázná. Trvala na jediném správném posedu u procedury, tzn. úplně co nejvíc vzadu u opěrky, a několikrát každou pacientku opravovala a hlasitě upozorňovala. Dávala jsem si na to velký pozor, protože sestřička nebyla úplně z nejmilejších. Za ten měsíc jsem se to naučila na jedničku. A tak se stalo, že jsem přišla na výstupní prohlídku k lázeňskému lékaři, vysoukala se na křeslo, ukázkově se posadila, jak jsem to měla pěkně naučené, a čekala, až přijde. Když mě viděl, začal se ten distingovaný starší pán nahlas smát a říká mi: "No, tak takhle pěkně se sedí na irigacích, ale u nás se musíte naopak posunout úplně dopředu, abych vás mohl vyšetřit." Tak jsme se s panem doktorem zasmáli a poznamenal, že ví, že režim na těchto procedurách je přísný. V ten moment jsem věděla, že gynekologické křeslo už mi vadit pravděpodobně nikdy nebude.

Ale zpět ke stimulaci. Přijde den D a píchnete si poslední injekci, která způsobí, že se vajíčka uvolní. Tím jsou připravená k odběru. Ta injekce se musí píchnout v přesně stanovenou hodinu ať se děje, co se děje. Vyšlo mi to zrovna tak, že jsem nebyla doma, a tak jsem to mastila někde tajně na záchodě.

Vše se povedlo, jak mělo a mohla se tedy provést punkce neboli odběr zralých vajíček. Tak jsme se se všemi papíry a naditou peněženkou dostavili na kliniku, kde nejdřív přichází na řadu pánův part - v tajemné místnosti se zábavou pro dospělé. Můj muž je velmi konzervativní a náš problém s nikým neprobírá. O to víc mě šokovala smska, kterou poslal na rodinnou skupinu snad ještě z kabinky. Jako každé ráno nám jeho maminka a starší sestra popřály pěkný den, a ať se neupracujeme v domnění, že jsme normálně v práci. Načež od pantáty přišla odpověď: "No jo, dneska mám honičku." Málokdy mě něco překvapí, ale tohle byl teda šok, šla jsem do kolen. Nevěříc vlastním očím jsem se začala smát až po několika vteřinách... Usoudila jsem, že je asi je fajn, když je chlap dobře naladěn, věřím tomu, že se to pak odrazí i na výsledku.

Po té, co ze sebe pán vydá to nejlepší, co může, přichází řada na dámu. Předloží předoperační vyšetření, odpřisáhne, že od večera nic nejedla ani nepila, zbaví se obsahu nadité peněženky a jde se připravit na lůžko. Nikdy nezapomenou říct, že si má donést noční košili. No jo, jenže co když spí v pyžamu s kalhotami? Ha? A další problém je na světě. Mám doma jenom jednu noční košilku, ale ta by asi nesplnila účel, proč ji tam s sebou má člověk mít. Moc toho nezakrývá, jestli mi rozumíte. Taky ji nemám na spaní, že jo... Obecně nenosím noční košile, nemám ráda, když se mi celou noc vyhrnují a ráno se probouzím nahá s celou košilí vysoukanou kolem krku. Proto spím v pyžamech s nohavicemi. Ale co mi zbývalo - musela jsem si koupit noční košili. Vybrala jsem bavlněnou, ošklivě modrou, úplně asexuální, s kytičkami. Říkám jí oplodňovací košilka. A to i přes to, že by mě v ní nikdo pravděpodobně oplodňovat nezatoužil. Tedy až na doktora. A ten za to má výplatu.

Z postele v pokojíčku mě pozvali na sál. Já a můj pupek jsme se tedy vyvalili na stůl a hodila jsem nohy nahoru. Anestezioložka na mě chvíli něco mluvila, na vteřinu se mi udělalo šoufl a pak už nevím. Moje druhá narkóza v životě zabrala dokonale, a tak zážitky ze sálu nemám. Pamatuju si až probuzení na pokoji. Byly jsme tam tři. Jedné odebrali tři vajíčka, druhé šest a mi 35. Asi proto jsem byla jediná s kapačkou a otázkou, jestli chci injekci od bolesti. Nevybavuju si, že by mě to nějak zvlášť bolelo. Byla jsem ráda, že jsem se zbavila toho tlaku v břiše. Nějakou dobu jsem pak ještě ležela na posteli, než mě nechali se jít obléct. Pantáta celou dobu seděl v čekárně.

Další kroky vedly už společně k embryologovi, který s námi probíral další postup. Kolik vajíček chceme nechat oplodnit, jakými metodami a jak se s nimi pak dál bude nakládat. Tady nastává fáze, která se může hodně prodražit, protože většinu těchto nadstandardních úkonů už pojišťovna nehradí. Nechali jsme oplodnit 10 vajíček, polovinu přirozeně, polovinu za pomocí moderních technologií. Přišlo nám to zbytečně hodně, ale co, zlikvidovat se můžou vždycky...

Logicky by měla následovat fáze, kdy se embrya vrátí do těla dámy. Jenže, ono to někdy má háček. Háček byl v tom, že u mé diagnózy hrozí riziko hyperstimulačního syndromu a v takovém případě se musí nejdřív vaječníky uklidnit, a pak se teprve může těhotnět. Z toho důvodu jsem také dostala přísný zákaz otěhotnět během stimulace. A tak se muselo s vložením embryí počkat až do dalšího cyklu. Moc jsem tomu nepřikládala váhu, bylo mi dobře a nic jsem o hyperstimulaci nevěděla. A tak jsem hned druhý den vyrazila na celý týden na služební cestu s dalšími kolegy do Polska. Dostala jsem tehdy nabídku, která se neodmítá. Navíc jsem neuměla, a hlavně nechtěla, vysvětlovat důvody, proč se do takové cti moc nehrnu, a proč potřebuju jet až o týden později. Pan ředitel tehdy na mé požadavky přistoupil, a tak jsem byla ráda, že nakonec se vše dalo skloubit ku prospěchu všech. Nicméně v poslední době jsem si na sociálních sítích přečetla několik příběhů dam, které hyperstimulační syndrom postihl. Velké bolesti, hospitalizace, operace, odebrání vaječníků, a v nejhorším případě i boj o život - asi jsem to číst neměla, protože mi to nahnalo velký strach a ubralo chuti pouštět se do dalších IVF cyklu. Až teď jsem si uvědomila, že ta služební cesta nebyla tak úplně dobrým nápadem. Musím uznat, že jsem se fakt dost polekala. Nestává se to často, ale vzhledem k počtu vajíček, které jsem měla, k tomu mám asi větší dispozici a už teď vím, že při další stimulaci budu mít daleko větší respekt. Holt být informován je fajn, ale někdy je lepší nevědět. Mimochodem, sociální sítě a "internetové lékařství" je téma, o kterém mám také v plánu napsat článek.

Musím zaklepat na dřevo, že mi tehdy bylo dobře a nic se nestalo. Akorát jsem místo projektu, na kterém jsem tam měla pracovat, myslela na to, kolik embryí se dožije pátého dne, pořád čekala na telefon a uvažovala, kam se s ním zašít, aby dalších deset cizích lidí v místnosti neřešilo moje zárodky se mnou. Když tento telefonát přišel, s radostí jsem si vyslechla, že přežilo všech deset a mohly se nechat zamrazit. Na jednu stranu to bylo "jupíííí", ale na druhou mě mrzelo, že v laboratoři to jde, ale v posteli ne.

Následoval půlrok, kdy jsem se snažila připravit na vložení embryí. Byla to pro mě těžká doba, protože při každém pokusu něco ztroskotalo, prostě se to nedařilo. Tehdy jsem vyzkoušela nesčetné množství a kombinace léků, zase jsem polykala hrsti tabletek, patlala na sebe gely, lepila nálepky. Nic nezabíralo. Moje tělo jako by se rozhodlo, že tahle "spermiemi znečištěná" vajíčka zpátky nechce. A tak zmrzlinky a zmrzlíci čekali u ledu, teda u dusíku, pěkně dlouho. Nakonec se k prvnímu transferu přistoupilo jen proto, že pojišťovna má podmínku, že k němu musí dojít nejpozději do půl roku od odběru. Ani tehdy nebyly moc dobré vyhlídky, ale nakonec to prý zase nebylo tak špatné.

Takové transfery jsem za dva a půl roku absolvovala už čtyři. Ani jeden neskončil těhotenstvím. První tři prováděl doktor, který mě normálně neošetřoval, a navíc byl cizinec. Doktor na sále řešil se sestřičkou svou dovolenou s dětmi na horách, nezapomněl poznamenat, jak měli pěkný hotel, a kolik to stálo, příště se bavili o zase o něčem jiném... Jako já vím, že doktoři v soukromých zařízeních se mají dobře, že si můžou dovolit takové zážitky a ani za mák jim to nezávidím, ale tak nějak mi přišlo, že u toho všeho rozplývání se nad italskými Alpami trochu zapomněl, že tam leží ještě třetí člověk, ve kterém se zrovna šťourá... Tak to bylo pokaždé - jako bych tam nebyla. Jako by se mě ten zákrok vůbec netýkal. Nikdo mi pak neřekl, jaké brát léky, nepíchli mi injekci, kterou mi píchnout měli, prostě to bylo nepříjemné, měla jsem vždy pocit, že o mě není moc zájem... Vždy jsem odtud odcházela nervózní a s pocitem, že někoho obtěžuji. Až na poslední transfer jsem požádala svého ošetřujícího lékaře, zdali by to tentokrát nemohl udělat on. Ne, že bych k němu neměla výhrady, taky to není zrovna rodinný přítel, a kolikrát, když jsem přišla, tak nevěděl, proč tam jsem, ale tehdy mě na sále mile překvapil. Povídal si u zákroku se mnou, všechno mi vysvětlil, dokonce ukázal na ultrazvuku, při čekání na potvrzení embryoložky, že je vše na svém místě, házel vtípky. Důrazně mě upozornil, že po zákroku nesmím mít pohlavní styk.

"Jak dlouho?" doptala jsem se.

Doktor: "Nejmíň do třetího měsíce!"

Sestřička na to: "To bude manžel naštvaný, co?"

Já: "Hm"

Doktor: "Manžel může, tomu jsem to nezakázal."

Pak za mnou přišel i na pokoj zeptat se, jak se cítím a popřál mi, aby to už konečně vyšlo. Vypadal, že to myslí fakt upřímně. Asi už by mě taky radši neviděl, pomyslela jsem si sarkasticky. Nicméně konečně jsem cítila, že tam někoho zajímám i já a nejen manželova platební karta. A najednou jsem už neměla to urputné nutkání, že pokud to zase nevyjde, přejdu někam jinam, že už k nim nechci chodit. Poprvé jsem odtud šla s úsměvem a dobrým pocitem. Můžu ale říct, že obecně celému tomuto procesu chybí lidský přístup. Jede se na kusy a na statistiky. Alespoň takový z toho celého mám při většině návštěv pocit.

No a poslední fází celého cyklu je opět moje oblíbené čekání. Zase nastává nekonečné období pozorování sebemenších příznaků, googlení, co to může znamenat, a přemlouvání se, abych nešáhla na těhotenský test... Samozřejmě nesmí chybět nám už známý progesteron, se kterým je spousta nepříjemností nebo taky spousta legracem pokud se nezavádí ale zobe. A pak dřív nebo později rozuzlení v podobě nástupu malinových dnů, sněhobílého testu nebo nepříjemného telefonátu od sestřičky po odběru krve. Zatím jsem totiž žádné jiné rozuzlení nezažila. Zvláštní, jak je život proměnlivý, co? Kdyby se počůrané těhotenské testy daly nosit do sběru, jako papír nebo měď, hodilo by mi to už slušnou částku. Dřív jsem se modlívala, aby byly negativní a vždy mi spadl kámen ze srdce. Dneska mi takový negativní test vrhne do očí slzy. Počet negativních, které mi dělaly radost, už byl dávno převršen počtem těch, které mě rozplakaly.

To, jak blbě se u toho celého člověk cítí je obrovské téma. A je to vlastně důvod, proč jsem se rozhodla psát deník. Většina žen v podobné situaci zažívá pocity bezmoci, méněcennosti, zbytečnosti, zklamání. Já je rozhodně zažívám. Po třetím neúspěšném transferu a nesčetném množství cyklu, kdy se něco nepovedlo, tudíž k transferu ani nemohlo dojít, mi doktor řekl, že další neudělá, dokud si nedám do pořádku hlavu. Odcházela jsem tehdy strašně naštvaná a zklamaná. Jednak jsem se urazila, a jednak jsem dobře věděla, že to je na tom celém to úplně nejtěžší a já vůbec nevím, jak na to. Proč není v takovém zařízení psycholog nebo psychoterapeut, který by si s námi zoufalými případy, promluvil, poradil, povzbudil? Ve vší úctě k lékařům, obzvláště mužům - oni do ženy sice vidí, a to dost hluboko, ale ten jejich "vhled" zrovna moc duševnímu zdraví nepřidává. Obzvláště, když takto vhlížejí moc často a už moc dlouho. Rozhodně tímto otvorem nevidí do srdce a do hlavy. Nevidí, jak bolí, že nemůžete dát dítě manželovi, vnouče rodičům nebo sourozence dětem. Nevidí, jak moc by taková žena stála o to, řešit problémy, které řeší kamarádky - prdíky, špatnou výslovnost hlásky "l", sprostá slova donesená ze školky, poznámky v sešitku za bitku se spolužákem, nesnězené svačinky, neomluvené hodiny, pubertální výlevy, strach koho že si dovede, první tetování, poměr s učitelem tělocviku... Kdo se neocitl v takové situaci, nemůže pochopit, jak moc by o všechny tyhle příšerné starosti žena, která nemůže otěhotnět, stála.

Tehdy mě ten doktor strašně naštval. Ale měl pravdu a já jsem to v hloubi mysli dobře věděla. Možná proto, že vyřkl nahlas mou největší slabinu, se mě to tak dotklo. Ale ego jsem umlčela a začala jsem hledat způsoby, jak se přestat hroutit, situaci si vyčítat a litovat se. A světe div se - našla jsem je. Je to dlouhá cesta, která jen tak neskončí a dá se na ní pořád pracovat a zlepšovat se. Ale rozhodně stojí za to! Tak například dřív jsem hned po každé kontrole honem upalovala do práce, abych zameškala co nejméně hodin a nemusela nikomu vysvětlovat, kde jsem byla, a proč tak často chodím ke gynekologovi. Dnes si po ultrazvuku zajdu na kávu, dám si zákusek, a pak teprve se s nastolenou pohodou šinu do kanceláře. A mám z toho daleko lepší pocit a hlavě žádné výčitky! O té cestě vám budu vyprávět příště.