Intimní fyzioterapie

Tak mě fiklo v zádech. Už zase. Dobře mi tak. Co zavřeli posilovny a absolutně jsem přestala sportovat, stává se mi to často. SI skloubení. Na levé straně. Moje malé prokletí. Znám milion cviků na uvolnění a posílení svalů pánevní oblasti, ale když člověka nic nebolí, nic nedělá. A věřím tomu, že v téhle lenosti nejsem sama. Teda krom mého pantáty, který cvičí denně, a ještě k tomu nadšeně.

Problémy s SI skloubením mám už dlouho, poprvé jsem se v poloze "housera" ocitla snad už základní škole. Když jsem o svém problému později vyprávěla kamarádce z houslí fyzioterapeutce Pavlínce, která mimochodem také věděla o mé marné snaze počít dítě, poradila mi, že existuje cvičení přesně na tyto situace, které má navíc pozitivní vliv na plodnost a mohlo by mi pomoci. Mluvím samozřejmě o cvičení podle Ludmily Mojžíšové.

jako vždy si neodpustím vzdělávací okénko: Ludmila Mojžíšová byla původem ukrajinská zdravotní sestra a asistentka na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Zabývala se funkčními poruchami pohybového systému a vyvinula metodu, která spočívala ve cvičení, mobilizaci žeber a uvolnění kostrče. Původně své metody aplikovala na sportovcích například jako zdravotník na vrcholových soutěžích včetně olympiády, ale pak začala pozorovat, že její svěřenky začaly záhadně těhotnět, a to i přes dlouhodobé a bezvýsledné léčení neplodnosti. A protože to byla chytrá holka, začala spolupracovat s gynekology a ubírat se tímto směrem. Tolik praví teta Wikipedie. Takže ne, není to Mojžíšova metoda, jak si často děvčata myslí. S tím pánem, co převedl suchou nohou přes moře Izraelský lid, to nemá pranic společného.

Po rozhovoru s Pavlínkou jsem se objednala k jejich rehabilitačnímu lékaři, aby mi ono zázračné cvičení předepsal. Vyšetření probíhalo v duchu: "No, to jsem si mohl myslet." Vrcholem byl jeho dotaz, zda vím, kde mám kostrč. Jasně, že to vím, bodejť bych to nevěděla, to je ta zbytečná část těla, kvůli které neudělám ani jeden sed-leh, a kvůli které se musím z postele zvedat přes bok, protože přes kostrč to prostě strašně bolí. Ležela jsem na lehátku na břichu a stroze mi oznámil, že mi na ni teda sáhne. No to byl nápad! Sotva se dotkl konce kostrče, uviděla jsem všechny svaté, vykřikla a snad na tom lehátku i nadskočila. Opět suše konstatoval: "To jsem čekal." A napsal mi rehabilitace u mé kamarádky Pavlínky, s tím, že se to musí srovnat. OK, srovnat, tak srovnat.

Příští týden jsem se dostavila k Pavlínce, která mi na modelu pánevního dna vysvětlila, kde je problém, a jak se bude řešit. Opět zmínila něco o mobilizaci kostrče a začala se mnou cvičit a ukazovat mi postupně cviky z repertoáru paní Mojžíšové, které mám provádět doma. A taky "cviky" které se ani tak necvičí, ale mám si je prostě představovat v hlavě a v pánvi. Bylo to zvláštní, ale je fakt, že to pomáhalo. Asi na čtvrtém setkání opět vytáhla model pánevního dna a začala vysvětlovat, jak je to s tou bolavou kostrčí, a co se s ní musí udělat. Pořád jsem přemýšlela, jak ji asi chce uvolnit. Ale říkala jsem si, že nejspíš těmi cviky paní Mojžíšové a těmi cviky, co se vlastně necvičí a jenom se na ně myslí. Tak to byl omyl. Když mi řekla, jak se to s tou kostrčí dělá, nejdřív jsem při té představě zezelenala, pak se začervenala a oznámila, že si to nechám projít hlavou do příště. Možnost, že Pavlínka, ztělesnění dobra, čistoty a neposkvrněnosti, mi do zadku strčí prst, naprosto nepřicházela v úvahu. Nikdy! Nikdy nikdo mi nebude do zadku nic strkat! Natož tak kamarádka z houslí! Vzala to statečně, aniž by se urazilo její profesní ego, a zase jsme jenom cvičily a protahovaly. V závěrečné zprávě se samozřejmě objevila věta, že pacientka tento vysoce doporučovaný terapeutický úkon odmítla.

Po nějaké době počítané na roky jsem usoudila, že by nebylo od věci se k fyzioterapii vrátit a začala jsem hledat na internetu terapeuta, kterého bych měla poblíž bydliště a nemusela řešit doporučení od obvodního lékaře, pak opět rehabilitačního lékaře a pak tam chodit v pracovní době. A našla jsem Zuzku. Po několika vyměněných zprávách jsme si domluvily schůzku u ní v ordinaci. Objednací doba příšerná, ale to znamená, že má plno spokojených pacientek, říkala jsem si. Čekala jsem ráznou paní, fyzicky zdatnou, životem protřelou. Vítalo mě tam drobné mladé stvoření andělského vzezření, něžné konstituce. Rudá rtěnka mi měla dát tušit, že ten zapletený copánek v blonďaté kštici je zamaskovaný čertovský ocas. Že to andělka nebude, jsem pochopila hned při jejích prvních chvatech na mě provedených. Jak může něco tak drobného způsobit tak velkou bolest? Dodnes se tomu podivuji.

První lekci Zuzka pojala edukativně. Naučila mě, jak správně stát, jak správně sedět, jak správně kýchat a kašlat se zapojením pánevního dna. Věřili byste, že i u kýchání se dá udělat spousta chyb? Zkontrolovala, jak moc jsem ztuhlá, zjistila, že mám jednu nohu kratší než tu druhou, a že mám velký problém s kostrčí. Naordinovala mi cvičení na doma. Napůl rozlámaná, s nafouknutou hlavou jejími pokyny a ujištěním, že když mi v zádech rupne, tak mě napraví, jsem odcházela domů.

Na další lekci přišel na řadu model pánevního dna. Už zase! Vyprávěla jsem jí, kterak mi už jednou možnost mobilizace kostrče per rectum nabízeli a já jsem s díky odmítla. Rozzářily se jí oči a pokračovala ve vysvětlování ještě vášnivěji. Na dotaz, zda to opravdu musí být, odpověděla bez mrknutí oka: "Musí". Následoval pokyn: "Na kolena a na lokty." A to už jsem věděla, že tentokrát neodmítnu. Ne proto, že bych si to rozmyslela, ale proto že nejsem nenašla špetku odvahy klást odpor. Zuzka byla nekompromisní. Do posledního detailu mi popsala, co bude dělat a jak to bude probíhat. To bylo fajn, ale při samotném úkonu, bych si z nervozity nevzpomněla ani na své jméno, natož tak kdy se mám nahrbit, kdy "scvaknout", a kdy povolit... Naštěstí mě během akce přesně instruovala a pořád se ptala, jestli něco bolí.

Musím říct, že to bolelo pekelně, každý pohyb jejího prstu. Chvílemi se mi zatmívalo před očima a podlamovaly se ruce, a to jsem byla opřená o lokty. Ale Zuzka tvrdí, že asi nejsem moc "bolánek", že podle toho, jak je to ztuhlé, bych měla křičet víc. Asi jsem křičela jenom vnitřně. Dostala jsem další pokyny a další ujištění, že teď je ještě větší pravděpodobnost, že mi v zádech rupne, ale že se nemám bát, že mi to zase případně napraví. Po zbytek dne jsem si nesměla sednout a připadala jsem si taková nějaká zhroucená - jak po těle, tak na duchu. Hlavou se mi honila hromada myšlenek.

Toto se opakovalo ještě na spoustě dalších lekcí, dokud to opravdu nepřestalo bolet. Poctivě jsem mezi tím cvičila super nudné cviky podle paní Mojžíšové, před spaním si zkracovala speciálním cvičením tu delší nohu, kýchala a kašlala se zatnutým pánevním dnem, neseděla s nohou přes nohu a snažila se chodit i sedět rovně. A ejhle, stal se zázrak. Kostrč mě přestala bolet, najednou jsem mohla úplně v pohodě sedět, a dokonce mě přestala bolet kolena, která jsem řešila už snad s tisícem lékařů. Byly noci, kdy jsem nespala, protože mě bolest kolen budila, ale ani ortopedi ani obvodní lékařka se svými čínskými metodami na nic nepřišli. A ono to všechno bylo od ztuhlého pánevního dna a kostrče. Najednou jsem mohla dělat dřepy a sedy-lehy. Ale taky bez bolesti vystoupit z auta a z postele nemusela lézt přes bok. Co všechno může dokázat jeden prst v zadku...

Po několika lekcích zakončovaných větou "Uděláme zaďoura?", po které následovalo toto psychicky náročné ošetření, se mě Zuzka zeptala: "A říkala jsem Vám už, jak jsem se to učila? Ne? Tak to si nechte vyprávět. Co tady zažíváte Vy se mnou, není nic." A pokračovala ve vyprávění: "Byla jsem na semináři, s plnou třídou dalších fyzioterapeutů. Po teoretické části si půlka klekla na čtyři, druhá půlka se postavila za ně a začali jsme ošetřovat. Jakmile jsme byli hotoví, posunuli jsme se o jeden zadek dál. A tak jsme to dělali celé odpoledne." S hrůzou v očích jsem rádoby vtipně poznamenala: "To Vás musel bolet zadek ještě týden, co?" Zuzka odvětila: "Zadek ne, já mám pánevko dobré, ale prst jsem necítila několik dní!" Připomnělo mi to teorii relativity: 

Jednou jsem k Zuzce poslala pantátu. Taky ho bolela bederní část zad. Po jeho návratu domů se ptám: "Tak co, byl zaďour?" Smutně pronesl, že ne. Zděsila jsem se, že se na to po tom všem, co jsem mu vyprávěla, těšil. Ale vyvedl mě rychle z omylu. "Měl jsem připravenou krásnou odpověď, kdyby mi to navrhla: Že na takové intimnosti si ještě příliš vykáme."

Zuzka zná spoustu dalších chvatů, které způsobují ukrutnou bolest, a neváhá je použít. Například vrazí prsty pod žebra, což teda ukrutně lechtá, ale taky dost bolí. Prý se tam má dát normálně zasunout celá dlaň. Tak o tom si myslím své, nicméně ona to na mě pořád zkouší. Většinou se začnu smát, tak má smůlu, protože pak už to nejde vůbec. Nebo když ležím na břichu, vyskočí ke mě na lehátko a zapíchne mi celou svou váhou loket do hýždě nebo kyčle. To vždy vidím všechny svaté, rukou plácám zoufale do podložky, ale Zuzka asi nikdy nedělala judo, tak neví, že to je znamení, že protivník už nemůže, vzdává se, a ona ho má pustit. Nikdy nepustí. Myslím, že Zuzku její práce moc baví.

Ze začátku jsem na rehabilitace k ní chodila pravidelně a moc mi to pomáhalo. Dnes už díky ní problémy nemám, ale čas od času se objednám, asi pro to, že nechat si občas srovnat tělo není vůbec špatné, ale spíš pro to, že se na ni prostě těším. Zuzka je absolutně pozitivní a veselý člověk, vždy si celou hodinu povídáme, probereme život ze všech stran, zasmějeme se. Pokud tedy nemá zrovna narvanou ruku pod mé žebra, to se nedá mluvit ani smát. Anebo taky někdy volám SOS, když mě fikne v zádech, třeba jako teď. Nikdy mě nenechá na holičkách.

Děkuji Pavlínce, že mě touto cestou navedla a děkuji Zuzce, že mi i přes můj veškerý odpor pomohla.

PS: Myslela jsem si, že uvolnění kostrče je to nejhorší, co mě na mé cestě potká. Než jsem odjela do lázní.