Hledání porozumění

Pochopení, sounáležitost, možná útěcha, to je to, co hledá asi každý, kdo se trápí s něčím, co není ve společnosti úplně běžné, jako je třeba neplodnost nebo nevlastní rodičovství. Hledala jsem to i já a nebylo to jednoduché.

Většinou o tom problému ví nejbližší okolí, třeba rodina nebo nejlepší přátelé, a nějak se snaží vás povzbudit. Ale ač to myslí dobře, sebelíp, a snaží se vám pomoct, co to jde, málokdo to dokáže. A přitom je to tak jednoduché. Stačí říct: "Vůbec se neumím vcítit do tvé situace, je mi moc líto, že se trápíš, a vždycky, když budeš chtít, budu tu pro tebe." To je to, co chceš slyšet. To je to, co pomáhá. Že to bude dobré, že si to sedne, že si zvyknete, že to chce čas, nebo že jste ještě mladí, to fakt nepomáhá. Fakt ne. Ne, opravdu ne, ani trošku. Nic z toho.

Nikdo, kdo to nezažil, si to totiž nedovede představit. Schválně, kolik z vašich nejbližších si umí představit, jaké to je, když dítě brojí proti vám, klade podmínky typu, když tam bude ona, tak tam nebudu já, když ho proti vám manipuluje jeho matka, háže otci klacky pod nohy a vy víte, že její záminka jste vy? A tu bezmoc, když s tím otec neumí nic udělat? Anebo kolik z vašich nejbližších ví, jaké je čekání na každou menstruaci, na každý výsledek, plakání nad každou menstruací a každým výsledkem, zoufalství a bezmoc, pocity selhání, lítosti nad sebou samým a nad vlastním tělem, pocit, že jste zklamali rodiče a blízké, anebo lítost, když potkáte bábu s břuchem nebo s kočárem? Ne, moc jich není, ani když se sebevíc snaží, moc takových lidí, kteří by to znali, v okolí nemáte.

Ani já jsem neměla a nemám. A tak jsem hledala, kde by mi kdo rozuměl, kde bych se možná i něco dozvěděla nebo si jenom popovídala s někým ve stejné situaci. S někým, kdo by mě nesoudil, nevykřikoval nefunkční jednoduchá řešení, neshazoval mou situaci. Napadl mě psycholog, kdo jiný by měl umět pomoct s hlavou, že jo. Jenže sehnat psychologa není úplně snadné, navíc pořádně nevíte, co vlastně hledáte, když jste nikdy u žádného nebyli. Vůbec nevíte, kdo to je psycholog, klinický psycholog, psychiatr, psychoterapeut, nemluvě o jiných terapeutických metodách, které na vás Google vyplivne. Takže musíte hledat a zjišťovat. A když už najdete, objednat se k nim je téměř nemožné, protože nemají volné termíny, natož aby vám to tak nějak pasovalo v jeho ordinačních hodinách.

Jako první jsem našla na internetu nějakou paní, která mě sice byla ochotna vzít, ale s termínem byl samozřejmě problém. Její dotaz, jak moc to spěchá, zda nehodlám spáchat sebevraždu, ve mně nevzbudil zrovna dvakrát důvěru, spíš mě ještě víc zděsil. Ale i tak jsem byla nakonec ráda, že jsem se někam dovolala, a že snad za měsíc se mi po návštěvě u ní uleví. Tehdy jsem řešila hlavně vztah s manželem a jeho dcerou.

Když to zkrátím, tehdy bylo to sezení celkem přínosné, ale věděla jsem, že už k ní nikdy nepůjdu. Byla to starší dáma, která se mnou mluvila, jako by to byla moje matka nebo učitelka, ve stylu "přece by si to taková hezká holka tak nebrala". Cítila jsem se tam zase jako cepované malé dítě, které si vymýšlí, je hysterické, a jehož názor nikdo nebere vážně. Nebylo mi tam příjemně.

Ale abych jí nekřivdila, řekla jednu věc, která mi tehdy hodně pomohla. Nevybavuju si přesně, jak to formulovala, ale to slovo, co jsem si zapamatovala, je "přednasraná". Prostě, že nemám hned od začátku předpokládat, že všechno bude zase špatně, že se zase akorát vytočím, že to bude stát za velké hnědé smradlavé. Zkusila jsem teda k věcem přistupovat s otevřenou myslí a pozitivně. Tehdy se to týkalo hlavně víkendů s manželovou dcerou. A jo, fakt to pomohlo cítit se lépe. Nicméně do celkového vyřešení mojí situace zbývala ještě dlouhá cesta.

Pak jsem vyzkoušela další psychoterapeuty a několik alternativních koučovacích metod, třeba RUŠ nebo psych-K, ale o tom napíšu v nějakém dalším článku. Nakonec jsem na doporučení kamarádky oslovila psycholožku, ke které chodila ona, a která mi konečně sedla. A ač nějak objektivně nedokážu říct, v čem konkrétním to bylo, že jsem za ní tak ráda chodila, tak mi to pomáhalo. Nikdy mi nic moc neporadila, nikdy jsme nic moc nerozebraly, vždycky mi přišlo, že se tam vypovídám a je konec a jdu domů. Snad jsem ale potřebovala ty věci říct někomu, kdo mě nesoudí, nedává mi žádné rady, prostě mě jenom vyslechne a nemá hned názor, jak bych co měla brát nebo nebrat nebo dělat či nedělat. Často říkala, že na mě myslela, že nade mnou přemýšlela, že jsem silná žena… Snad i z toho jsem měla pocit, že někdo moje životní trable bere vážně a jejich řešení nevidí jakkoliv jednoduše, stejně jako já.

Psychoterapie je jedna cesta, která může pomoci. Jsou ale i další cesty, které jsou finančně nebo organizačně méně náročné. Další cestou, která mi pomohla, byly knihy, a pak sociální sítě.

Dostala se mi do ruky kniha Třetí rodič, která pojednává o nevlastním rodičovství. Už si ani nevzpomínám, jak jsem na ni narazila, možná jsem zahlídla nějaký rozhovor s její autorkou. Při jejím čtení jsem poprvé uviděla, že v tom nejsem sama, a že to, co prožívám, není nic, za co bych měla být okolím nebo sebou sama souzená, nebo za co bych se měla stydět. Kniha za mě přesně pojmenovala moje pocity a trable, což já jsem sama od sebe neuměla. Najednou jsem uviděla, že nejsem vadná, zlá nebo přecitlivělá. Viděla jsem, že tohle se děje i  jiným, a je to normální. Podtrhávala jsem si v ní své "aha momenty" a vracela se k nim opakovaně. Jedním z nich bylo například: "Nejste za partnerovo dítě zodpovědní." Nebo: "Musíte se naučit děti respektovat. Ale nemusíte je milovat." A taky: "Za atmosféru v rodině jsou odpovědní všichni její členové. Nejen nevlastní rodič, který se obyčejně snaží nejvíc." Je pravda, že na téma nevlastní rodičovství toho mnoho nenajdete. Tuto knihu ale vřele doporučuju každé, která se v roli nevlastní matky plácá a neumí si v tom celém najít své místo.

Na knihu je navázaná facebooková skupina "Nevlastní rodič", která je neskutečným zdrojem porozumění, zkušeností, stejných či ještě horších příběhů a obrovské úlevy. Dokonce jsem díky ní našla několik kamarádek s podobným osudem, se kterými sdílíme své trable i osobně.

Daleko víc podobných skupin se dá najít na téma neplodnosti. Poslední dobou i mnoho instagramových profilů. V tomto ohledu je internet nepřeberným zdrojem informací, zkušeností a pochopení. Nemusíte vysvětlovat, co se vám to vlastně stalo, čím zrovna procházíte, protože ti (nebo spíš ty) na druhé straně to všechno znají, ví a rozumí, co jim to tam píšete. Někdy pomohl pohled z jiného úhlu pohledu někdy třeba jenom chápavé "bobku, jak já ti rozumím".

Má to samozřejmě i svá úskalí. Někdy nevíte, kdo se za profily skrývá, některé příspěvky jsou úplně mimo, dost dotazů se pořád opakuje dokolečka, neustálé fotky počůraných těhotenských testů, grafy z appek, výpisy léků, ultrazvuky, screeny lékařských zpráv a zdrobněliny: ovulka, utroš, snažilka... Z toho jednomu po dlouhém čase stráveném v těchto komunitách prostě musí zaručeně hrábnout. Na mě například moc dobře nepůsobily ani příspěvky, kdy holky reportovaly, jak se léčba povedla, jak už teď mají v náručí toho svého vysněného prcka. Ale věřím, že někoho můžou nakopnout a působit i podpůrně, dodávat naději.

Co mi ale hodně pomáhá, je vypsat se z toho. Psát si deník, který mi rozumí, který se neptá, neradí, nemá názor. A pak mě napadlo ho uveřejnit a tak vznikl tenhle blog. Píšu ale o věcech, o kterých nemluvím se všemi a nechci, aby o mých trablích a soukromém životě věděli lidé, kteří jsou mi nějakým způsobem blízcí, například kolegové z práce, někteří členové rodiny. Stejně tak nechci rozhodně ublížit lidem, o kterých na blogu píšu. A tak jsem dlouho přemýšlela, jak na to, abych mohla psát otevřeně, ale diskrétně. V tom jsem při hledání nějakých čuňačinek na netu narazila na blog Lucie Hříšné "My Secret Passion Life". Je to bývalá luxusní společnice, která se rozhodla o této své životní etapě veřejně psát. Líbilo se mi, jak pojala anonymitu a střeží si ji. Tak jsem to udělala stejně. 

Vymyslela jsem si Žofii Šťastnou a rozhodla se jí prostě být. Pomohlo mi to dívat se na své problémy s odstupem, přemýšlet nad důsledky toho, co napíšu, a jak to napíšu. A musím říct, že přes všechny ty životní nezdary, Žofie je prostě Štastná a mám ji moc ráda. Celý ten nápad mi uzrál v hlavě v roce 2020 ve Františkových Lázních, kde jsem se léčila, a moc jsem nevěděla, co se tam se mnou vlastně děje. Některé procedury byly řekněme intimního charakteru, a tak nebylo úplně lehké to celé popsat. Celá jedna kapitola mého blogu se lázním věnuje - Dopisy z lázní.

Ať už vám pomůže cokoliv, rozhodně to udělejte. Vyhledejte odbornou pomoc, svěřte se přátelům, pište na sociální sítě, pište si deník do šuplíku nebo na Instagram. Nejste v tom sami. Ani ve snaze mít vlastní dítě, ani ve snaze nezabít partnerovo dítě. Vždycky je nějaká cesta a pokud ji nevidíte, znamená to, že jste ještě neprozkoumali všechny možnosti. Držím všem palce, abyste si v tom ten svůj chodníček našli.