Dopisy z lázní II: Vše, co musíte vědět o příjezdu do lázní

Poprvé v lázních - to vyvolává spoustu otázek a nejasností. Jejich popis najdete v článku.

Že do lázní pojedu, už bylo jasné. Těšila jsem se jak děcko na Ježíška. A tak jsem začala řešit praktické věci. Co si s sebou sbalím, jaké bude počasí, co všechno potřebuju nakoupit, jak to oznámím v práci, a jak se tam dostanu. Další záležitosti je třeba řešit hned po příjezdu. Vybrala jsem kapitoly, které stojí za to popsat:

• Oznámení nepřítomnosti na pracovišti.
• Balení a šatník.
• Doprava.
• Ubytování.
• Lázeňská strava.
• Lázeňský lékař a procedury.
• Spolupacienti.

Zaměstnání

Když jedete do lázní, pár kolegů vám to závidí, pár je naštvaných, protože vás budou zastupovat, pár vám to přeje a má z toho radost. Když jedete do lázní řešit neplodnost, snažíte se, aby to vědělo co nejméně jakýchkoliv kolegů. Taky se jim to snažíte říct co nejpozději, aby na vás nenabalili všechnu práci, kterou je třeba dodělat. Jenže ono se to moc utajit nedá, když jste zdravá mladá žena, která ještě nikdy nebyla na nemocenské déle než týden s bakteriálním průjmem nebo chřipkou. Začnou se vést spekulace, jestli nejste těhotná, o čemž se mluví ještě hůř než o tom, že jedete do lázní, a tak to nakonec stejně přiznáte. Prostě jsem šéfovi i řediteli oznámila, že tam měsíc nebudu a samozřejmě došlo na to "proč?" a pak hned "s čím?". Tak jsem musela tak trochu s pravdou ven. Ředitel je cizinec a asi neví, jak funguje systém komplexní lázeňské péče, a tak mi trvalo dost dlouho mu vysvětlit, jak vůbec lázně "na křížek" fungují. Stejně se mi to nepovedlo. Moc nedokázal pobrat, že se budu měsíc válet na "wellness" a budu na to brát nemocenskou. Můj šéf se mu to pokusil pravděpodobně vysvětlit jinak a popsat mu ten systém. Nevím, jak to udělal, ale závěrem si z toho ředitel vyvodil, že tam jedu otěhotnět, a to už se mi nepovedlo mu vyvrátit vůbec. Takže když jsem poslední den v práci odcházela, významně na mě pomrkával a přál mi hodně úspěchů. Trapno viselo ve vzuchu, ale co mu chcete říct, když to myslel tak upřímně.

Co s sebou sbalit?

Obyčejně se balím podle hesla: "Co nemáš, to nepotřebuješ nebo si to koupíš." Jenže v době koronavirové to tak úplně neplatí. Protože si nekoupíš vůbec nic. Takže bylo třeba trochu víc zamyšlení, a taky trochu větší kufr. Už jenom proto, že pomaličku se vkrádala na trůn paní zima, a tak bylo oblečení rozměrnější a bylo ho víc. Pak je třeba přibalit pohorky a oblečení na hory, ať se o víkendech nenudím, tašku do fitka, ať se tady udržuju, šaty a lodičky, kdyby otevřeli divadlo, dost spodního prádla a běžného oblečení, aby se nemuselo prát. Realita je taková, že na hory není při všech těch procedurách vůbec síla, posilovna tu není, divadla neotevřou. Takže v konečném důsledku stojí v botníku vedle zimních a podzimních bot nedotčené pohorky, zbytečné lodičky a nepoužité tenisky. To samé platí o kupkách ve skříni připravených na výšlap, na cvičení a do společnosti.

Obecně k tomu lázeňskému oblékání. Není to jen tak. Člověk musí dobře promýšlet, který kousek z garderoby je vhodný na kterou proceduru. Na některé je třeba si brát kalhoty, které se dají vyrolovat, na některé delší tričko, aby si člověk nepřipadal až moc nahý, na některé naopak kratší tričko, aby si ho nezašpinil, pak jsou procedury vyloženě vyžadující krátký rukáv. Dále je na některé třeba se obléci teple a vzít si papučky, na některé naopak spíš lehčeji, protože se zapotí. Prostě za den člověk vystřídá klidně čtyři modely anebo se naopak snaží hledat kompromis, když nemá čas se mezi procedurami převlékat. To ani nemluvím o tom, že je nezbytné volit spodní prádlo, za které se nebude stydět - takže jsem si musela přikoupit ponožky bez děr. Díky za Lidl. A na některé procedury je vhodné spíš tmavé spodní prádlo, jelikož její následky mohou to světlé znečistit. Samostatnou kapitolou je pak jídelna, kde je na dveřích nalepený zlatý obrázek dámy v šatech se slunečníkem a pána v cilindru a nápisem: "Prosím, ctěte dress code." Prostě sbalit se vhodně do lázní, to je velká věda.

Cesta

Cesta autem nebo vlakem? Je to přes celou republiku, nedá se tam levně a pohodlně zaparkovat, ale zase budu mít spoustu zavazadel na přepravení... Tak se mi to pořád honilo hlavou a zvažovala jsem nejlpší variantu. Vlak by byl super pohodlný, navíc by to bylo bez přestupu. Jenže bych byla omezená velikostí kufru a mobilitou pak na místě. Autem je to cca 600 km a musela bych to odřídit sama, ale zase bych si mohla nabalit spoustu věcí a mohla bych si zajet na nějaký výlet do okolí. Vyřešily to za mě České dráhy. Zrušily přímý vlak a pro mě to tím pádem bylo jasné - je třeba motorového oře přezout na zimní podkovy a naplánovat trasu.

I když jsem zvyklá řídit, cesta byla dlouhá, počasí nic moc a v autě sama. Navíc jsou zavřené restaurace včetně posezení na benzínkách, takže se nedalo ani nikde vystoupit, protáhnout se, dát si slušně kávu do hrníčku a posedět. I tak jsem ale každou hodinu zastavila, abych si na pár minut odpočinula. Cesta do Prahy byla klasická věčně zúžená D1 - ta už nemůže překvapit, ale v neděli ráno se jelo dobře, nebyl provoz. Cesta z Prahy byla trochu méně příjemná, protože Mapy.cz mi poradily jet přes Karlovy Vary. Celkem brzo jsem zjistila, že přes Plzeň by to bylo lepší. Dálnice se tam teprve buduje, a tak to byla samá objížďka a v mlze se jelo nepohodlně. Nicméně asi po šesti hodinách jsem šťastně dorazila a zaparkovala káru drze přímo před hotelem. Ohlásila se na recepci, vyložila si ty hromady věcí a ubytovala se na pokojíčku. Následovalo přeparkování auta na placené parkoviště kousek za město a první procházka (a bloudění) po lázeňských parcích zpět k hotelu. Hned v prvním týdnu jsem zjistila, že město je úplně prázdné a tudíž se dá parkovat sice stejně daleko, ale zato zadarmo. A tak jsem po pár dnech vrátila parkovací kartu a zaparkovala na místě, kde snad nedostanu pokutu.

Pokoje a příslušenství

Jelikož jsem neměla moc zájem trávit dny na pokoji se spolubydlící, a dalšími dvěma sdílet koupelnu, jak mi původně nabídli, připlatila jsem si za jednolůžkový pokoj. Je maličký, ale má vše, co člověk potřebuje. Koupelnu, postel, skříň, stůl a židli. A jako bonus chladničku a noční stolek. Jen jedna věc mě ve 21. století zarazila - není tam internet. Ani pevný, ani Wi-Fi. Je sice možnost si za poplatek sto korun za týden zapůjčit modem, ovšem algoritmus určování, kdo jej dostane, a kdo ne, mi zůstal utajen. Takže když jsem se na něj přišla zeptat, byly už, dle slov nekompromisní paní recepční, všechny rozebrané. Jestli to funguje obálkovou metodou, zjišťovat nebudu, uplácení se mi příčí. Našla jsem ale velmi příjemnou alternativu - chodím surfovat do baru. Kolikrát se mi stane, že se tady po obědě uvelebím a najednou zjistím, že se už podává večeře. Někdy se mi to stane už dopoledne po ranních procedurách.

Stravování.

Hned po ubytování je dobré si zajít do jídelny. Podává se totiž oběd a čeká se na nově ubytované klienty. Bodrá starší paní servírka mi hlasitě vysvětlila systém, jak to tam funguje, jak se objednává jídlo, a usadila mě ke stolu, kde už jedna lázeňská pacientka seděla. Okamžitě jsem si musela vybrat obědy a večeře na další dva dny. Trochu jsem doufala, že se mi podaří se tu stravovat nějak rozumně, abych po tom covidovém sedění doma zase dala figuru do pořádku. Omyl. Na oběd byla kačena s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. A v podobném duchu se to neslo i dál... Prý se říká, že lázně zlepšují chuť k jídlu. Mohu potvrdit. Zde se kapitola "Stravování" setkává s kapitolou "Oblečení" a je pravděpodobné, že bude potřeba během pobytu řešit šatník nejen v souvislosti s procedurami, ale také se zvýšeným apetitem.

Zdravotní péče.

Pokud vaše první cesta nepovede do jídelny, měla by vést na sesternu, kde vás objednají na  vstupní prohlídku k panu doktorovi příslušnému vaší diagnóze. V mém případě to byl samozřejmě gynekolog. A protože moje první cesta vedla do jídelny, dorazila jsem na sesternu až mezi posledními. A tak jsem dostala termín u lékaře až druhý den v 11 hodin. Proto mi sestřička hned na ráno naplánovala první proceduru, abych nepřišla zkrátka. O té si řekneme v příštím článku.

Pan doktor byl starší pán, který mě stejně jako paní lázeňské v balneo provozu oslovoval "paní inženýrko". To je přesně to, co chcete slyšet, když s roztaženýma nohama ležíte na křesle a vykládáte mu o své poslední menstruaci. Nicméně byl milý a vstřícný. Změřil mi tlak, dvakrát se podíval, jestli ještě žiju, protože sto na šedesát není úplně dobrý, ale vysvětlila jsem mu, že jsem absolvovala první uhličitou koupel, a že jsem po ní jak pytlem praštěná. Usoudil, že to by mohlo být ono. Vysvětlil mi, jak to v lázních chodí a popsal některé procedury. Pak mi i přes můj odpor vysvětlil, že jóga bude super a napsal mi ji tam dvakrát týdně. Ukecala jsem ho aspoň na masáže. Utrousil něco v tom duchu: "No jo, to se od lázní čeká, co? Já budu chodit na masáže, až budu starý." Bylo vidět, že svému oboru rozumí. Rozloučil se se mnou s tím, že se uvidíme na kontrole v polovině pobytu.

Dál jsem si šla vyzvednout "léčebný průkaz" u sestřiček. To je časový harmonogram procedur, kterým se vlastně řídí celý lázeňský život. A do kterého sbíráte razítka a podpisy u absolvovaných procedur stejně jako razítka se zvířátky na podnikovém dětském dnu. Začetla jsem se do něj a začala se pomalu děsit: gynekologický plyn, vaginální irigace, slatinný vaginální tampon, uhličitá obálka, šlapací bazénky... Fantazie začala pracovat na plné obrátky a nemohla jsem se dočkat, až si ty nejpeprnější z nich vyzkouším!

Věkové složení hostů

Od lázní, které jsou vyhlášené léčbou neplodnosti, jsem očekávala, že se zde potkám se spoustou mladých holek se stejným problémem. Popravdě mě to i trochu děsilo. Chtěla jsem sem jet hlavně přestat myslet na nepříjemné věci, odreagovat se, odpočinout si. A představa, že řeším dnes a denně neplodnost s nějakou další bláznivou bezdětnou, a pitvám se nejen ve svých, ale i v jejích problémech, mě odrazovala od navazování jakýchkoliv vztahů. Ale realita mě toho ušetřila. Holek v mém věku je tu velmi poskromnu, a i když je zde velká převaha žen, jsou to především ženy po operacích nebo opravdoví velmi staří důchodci. Trochu mě to udivilo, protože jsem často vyslechla vyprávění tchána, jak jezdili na vojně na opušťák randit právě do Františkových Lázní. Jak se tak na to dívám, tak tu mohli mladí vojáci jezdit leda tak sbírat zkušenosti, rozhodně ne navazovat mladické letní lásky... Mimochodem, jeden z nejkrásnějších lázeňských domů patří právě armádě a normálně se tady jezdí rehabilitovat vojáci a hasiči. Ale vzhledem ke koronavirové situaci, jsou jejich lázně zavřené a tak jediní uniformovaní pánové, které lze potkat, jsou strážníci městské policie rozdávající pokuty za parkování.

Jak vidíte, lázeňský život není nic jednoduchého a je třeba si spoustu věcí osahat (o sošce Františka ani nemluvím), než se tu začnete cítit jako švihák lázeňský. Ale pak je to balada na nervy a na duši. Všem, kdo o tom uvažují nebo naopak o tom vůbec nevěděli, ze srdce a jiných orgánů, vřele doporučuji!