Dopisy z lázní VII: Pytel srandy

Procedura, kterou jsem si tak z legrace chtěla vyzkoušet, a nakonec se mi to povedlo, se jmenuje suchá uhličitá obálka. Měla jsem od ostatních spolupacientek jisté a celkem přesné indicie, jak to asi vypadá, a tak jsem to chtěla zazít na vlastní kůži. Realita byla mnohem legračnější. 

Vedle sesterny jsou dveře, za kterými se provádí hned několik procedur. Inhalace Solného pramene, elektroléčba, magnetoléčba a taky uhličitá obálka. Pro tu jsou vyhrazeny 3 kabinky s lehátkem a závěsem a potápěčskými lahvemi. Na stole má paní lázeňská hromadu modrých plastových pytlů na odpadky, si člověk říká, že trefil zrovna čas, kdy je tam paní uklízečka.

Milá paní lázeňská mě pozve dovnitř a ukáže na kabinku u okna. Bunda a tašky se odkládají na věšák s poličkou, boty pod lehátko. Příjemným překvapením je, že tahle procedura konečně není jen v "Evině roušce", ale provádí se normálně v oblečení. Poté, co si odložím bundu, se dostaví lázeňská v ruce s obrovským modrým rozbaleným pytlem na odpadky. Jeden se zarazí, až zlekne - ráno jóga a pozice mrtvoly, pak přijdou s hrubým pytlem... Hrklo ve mě. Jak že má tahle procedura skončit?

Posadí mě na lehátko, strčí mi nohy do pytle, nasouká mě do něj až po prsa a zatáhne hrubým gumovým opaskem. Pak se mám položit na postel. Celou dobu se směju, je to celé strašně vtipné. Už vás někdy někdo strčil do pytle a myslel to smrtelně vážně? 

Pak do pytle strčí hadičku, která vede z klasické tlakové lahve a otočí ventilem. Pustí plyn. Vzpomněla jsem si na scénu z Doby Ledové 3: Úsvit dinosaurů, jak se všichni hrdinové skoro uchechtali smíchy, když uvízli v jeskyni s jedovanými výpary. Začínám se smát nahlas. 

Sestřička odejde a slíbí, že to přijde včas vypnout. Pytel se nafukuje a nafukuje. Když už je nafouklý tak, že nevidím nic jiného, začínám se bát, že to praskne. Nebo že se vznesu. Ale jsem chytrá holka a vím, že CO2 je těžší než vzduch, tak myšlenku, jak se přilepím ke stropu, opouštím. Ale pořád se tomu směju. O to větší strach mám, že to praskne, anebo že to začne utíkat přes utažený opasek a já se toho nadýchám stejně, jako se mi to vždy stane při uhličité koupeli. Sestřička dodrží slib a než dojde na jakýkoliv katastrofický scénář, přijde to vypnout. A pak se tam dvacet minut leží a odpočívá. Pořád mi to přijde neskutečně vtipné. Představuju si, jak ten pytel napouští heliem, celá místnost plná lidí mluví vysokým srandovním hláskem a poletují tam, odrážejí se od sebe a od stropu jako balónky na dětském dnu a tak si tam poletujeme. Asi jsem dnes snídala vtipnou kaši, že mě napadají takové myšlenky, ale nemůžu si pomoct. Usmívám se celou dobu, a ještě i dlouho po tom.

Jak zazvoní budíček, přijde vás z toho sestřička vysvobodit. Svlíká to opatrně, abych se toho nenadechla. Pak vezme pytel bokem a pronese: "Vytřepu vám z toho zbytek plynu." Precizně pytel složí a vrazí mi ho pod paži. "Na příští proceduru si ho musíte s sebou zase přinést," upozorňuje mě. Ahaaa! Tak to vysvětluje, proč se mi zdálo, že se v hotelu a jeho bezprostředním okolí pořád pohybuje velké množství uklízeček a správců s pytli na smetí v ruce... Myslela jsem si, že je tam všude tak čisto, protože velmi často někdo sbírá smetí. A oni to byli lázeňští hosté kráčející na proceduru.

Tak zítra v deset beru pytel a jdu si zase na dvacet minut vykouzlit úsměv na tváři.