Dopisy z lázní VI: Kostelní pramen

Dámička korzující po kolonádě ve sváteční róbě, chroupající teplé lázeňské oplatky, pobírající relaxační procedury a masáže, po večerech tančící na hudebních dýcháncích... Tak na to zapomeňte, pokud jedete do lázní na křížek řešit gynekologické obtíže. Po promenádě se sice v pěkném oblečení procházet můžete, teplé oplatky taky voní, na tančírnách to také můžete roztáčet. Ale uvnitř vždy budete vědět, že každé ráno za dveřmi č. 11 hotelu Dr. Adler čeká přísná sestřička s černými vlasy, prošpikovaná kovovými šperky, prolitá tatérskou barvou. Po seznámení s ní už nikdy nebudete dámička. Veškeré dekorum, vážnost, hrdost a důstojnost je navždy ta tam.

Osobně jí říkám Mazekeen (kdo zná Lucifera, zná i démonku Maze). Jednou bude tutově v pekle mučit hříšníky. A bude si v tom libovat. Vůbec není zlá, naopak při provádění toho mučení je něžná a opatrná. Jediné, co si opravdu nesmíte dovolit, je pozdní příchod. V papírech je jasně napsáno, že máte chodit 10 minut před začátkem procedury. Když tohle nedodržíte, je zle a musíte počítat s vážným kázáním. Pokud se tím ale necháte rozhodit, cítíte se ještě mnohem hůř, než způsobí samostatná procedura. Když na ni budete milá, rozteče se jako máslo na čerstvé topince a snaží se, aby už tak nepříjemné bylo alespoň snesitelné. Vždycky ji nahlas uctivě pozdravím, řeknu jí, že jsem se na ni těšila a rázem je to úplný anděl (s ďáblem v těle). Nicméně útlocitnější dámy před ní nemají šanci obstát a houfně navštěvují lázeňského lékaře s prosbou o změnu procedur. Zajímalo by mě, jaké to je, sedět s takovou holkou v hospodě na pivu a položit jí dotaz, co je jejím povoláním. Na to vyprávění bych byla hodně zvědavá.

Je to ta samá sestra v těch samých dveřích, co se aplikují slatinné tampony. Už když jsem u ní byla poprvé, mi říkala, že nic horšího mě tam nečeká. Dnes přišel čas na "vaginální irigaci." Je prý lepší než tampon, dokonce použila slovo "příjemné". Nesouhlasím s ní, ale strach mi nedovolí jí to říct nahlas. Procedura se provádí o jeden závěs dál než tampón. Je tam zase mučící křeslo s dírou a srdíčkem z papíru a na zdi bojler. Tentokrát jsem měla víc času si to všechno prohlídnout, a tak jsem zjistila, že ten bojler je vlastně 60 litrový nerezový zavařovací hrnec s průměrem 48 cm, za ucha je pověšený na kovové konstrukci na zdi, taky z něj vychází hadička, která taky končí v bidonu prémiové značky Nutrend. Hrnec a všechny jeho vývody jsou daleko víc olezlé korozí a prevítem vodním kamenem než ve vedlejší kóji. V hrnci je totiž teplá minerální voda = ta stejná "mattonka," která se používá na uhličitou koupel. Používá se pramen Kostelní, plný oxidu uhličitého.

Irigace = výplach - slovo, které moje spolusedící u stolu, nedokáže vyslovit nahlas. Obzvláště u jídla. I přes to, že je to lékařka internistka. Je to jedna z těch, která při nejbližší příležitosti požádá doktora, aby ji tuto proceduru zaměnil za něco jiného. Dámička, která nehodlá svou důstojnost ztratit, která chce zůstat tou lázeňskou pacientkou v róbě. A tak vždycky na dotaz, co ji dneska čeká, odpovídá s takovým rozpačitým úsměvem: "No, já mám dneska ten Kostelní pramen." A to holka ani netuší, že toho horšího, co se děje za dveřmi č. 11, je ušetřena...

K proceduře se samozřejmě používají specifické, jinde nevídané nástroje. Na hadičku se nasadí plastový nástavec, tvarem asi jako vánoční ozdoba. Na konci je kulička s dírkami velikosti cvrnkací kuličky a od ní se pak ta věc rozšiřuje do takového většího kapkovitého tvaru a pak se zase zúží, aby se napojila na hadičku. No, moc to neumím popsat. Pod zadek dostanete zarážku v pravoúhlém tvaru, ve dně jsou dírky, aby mohla odtékat voda a v té straně, na které se nesedí, je drážka. Celé se to napasuje tak, aby dírky pasovaly na odtok v křesle. Do drážky se zasune hadička s nástavcem.

Sedíte tam s roztaženýma nohama, pod zadkem zarážka, v ní napasovaná hadička s nástavcem a pak se pustí dost teplá "mattonka" a protéká, a protéká, a protéká... Trvá to 15 minut. Je to pocit, jako byste si čůrali po stehnech, protože to samozřejmě teče všude, prská, šplouchá. A vydává zvuky, u kterých se červenáte. Ležela jsem tam naštěstí sama a říkala si, jak asi hrozné to musí být, když se tam nedejbože tak sejdou dvě bývalé dámičky. Netrvalo to dlouho, a dostala jsem příležitost to zjistit. Známý burácivý hlas přivítal další pacientku a rázem jsme si tam takhle bublaly dvě. Oddělené jen tou látkovou plentou. Kdo ví, jestli se ta druhá červenala tak jako já nebo už je zvyklá.

Když zazvoní budíček, všechno se to vyndá, vyteče zbylá voda - když jste nezkušená, tak po nohách do ponožek. Dostanete balík ubrousků na utření a mezi tím, co se tam ve velmi stísněném prostoru - v zádech vražená stupačka od křesla, nad hlavou ten hrnec - pokoušíte nějak elegantně osušit na částech těla, na kterých to obyčejně děláte jen v soukromí, sestřička utírá křeslo, vyměňuje papír a mopem vytírá zem... Teď už jsem si téměř jistá, že to, co jsem si myslela při první proceduře, tak skutečně musí být. Sestra má někde schované stopky a měří si rychlost odbavení jedné pacientky. Možná tam mají nějakou interní ligu a soutěží mezi sebou. Jinak si to tempo neumím vysvětlit.

Prostě, tady si důstojnost nezachováte. U většiny procedur je to stejné. Většinou tam stojíte jak provinilá předškolačka, co ztratila pletený svetr od babičky a je jí to líto. Bez kalhotek, v ponožkách, se skloněnou hlavou, hanbou byste se propadla a čekáte, co na vás zase vytáhnou. Jedna možnost, jak se cítit trochu lépe tu ale je. Vždycky si uvědomit, že moje kačka není první ani poslední, kterou tady viděli. Trochu to pomáhá.

P.S. Když jsem šla z procedury po chodbě kolem léčivé vody, kterou jsem se už tak dlouho chystala ochutnat, nějak jsem si to tentokrát zase rozmyslela. Kostelní pramen prostě ochutnám až jindy.