Dopisy z lázní IV: Nejděsivější procedura

Tato procedura mě zaujala už před odjezdem a vzbuzovala ve mě zvědavost, ale možná trochu víc zděšení. Slatinný vaginální tampon. Milé čtenářky, schválně mi napište, jestli jste si to tak nějak představovaly...

Po prostudování léčebného průkazu, což je vlastně harmonogram procedur, které budete absolvovat, mě zaujalo nebo spíš zděsilo několik z nich. Například názvy jako vaginální irigace, gynekologický plyn nebo nejhůř znějící slatinný vaginální tampón. Ten mě čekal hned první den v osm ráno. "Aspoň to budeš mít rychle za sebou," říkala jsem si. Představovala jsem si pod tím leccos, ale moje představy to překonalo ve všech směrech. Tak tady to je.

Trocha teorie na úvod. Slatina je něco podobného jako rašelina. Obě vznikly z odumřelých mokřadních rostlin, ale rašelina v obyčejné dešťové vodě, kdežto slatina v minerální vodě. Slatina, která se používá v lázeňství, působí jednak svým chemickým složením, jednak mechanicky, ale především teplem. Nahřívá se na cca 42°C a chladne 7x pomaleji než voda. Využívá se ve formě koupelí, zábalů a už výše zmíněných pekelných vaginálních tampónů.

Procedura se provádí v hotelovém domě, který je momentálně pro ubytovávání zavřený, asi kvůli nedostatku hostů způsobenému vládními anti-covid opatřeními. Všichni hosté jsou teď sestěhovaní do jednoho hotelu. Celé město je tak nějak pusté. Opuštěné hotely ve mně vzbuzují divný pocit, neřku-li hrůzu. Hned se mi vybaví filmy jako Grandhotel Budapešť, Zlý časy v El Royale nebo Kubrickovo Osvícení. Děsivou atmosféru umocnuje ještě vrcholící podzim se svým sychravým počasím a celodenním šerem. Tak s těmito pocity jsem vstupovala do prázdného lázeňského domu. Momentálně se tam pohybuje jen recepční a jedna sestřička v balneo provozu, dveře č. 11.

Přišla jsem o pět minut dříve. Sestřička tam neměla nikoho dalšího, tak se mě ihned ujala. Zavedla mě do místnůstky se dvěma kabinkami oddělenými ze všech stran jen závěsem. V každé byl věšák a židle. Sestřička na mě ihned spustila pokyny: "Vybereme si kabinku, batůžek pověsíme na věšák, boty dáme pod židličku, necháme si ponožky, sundáme si kalhoty a kalhotky a přijdeme za mnou." Vybrala jsem si levou, batůžek dala na židli, boty pohodila před židli, nechala ponožky, sundala kalhoty a kalhotky a v téhle parádě nakráčela k sestřičce.

Tam jsem to uviděla. A pochopila, že moje představy byly sice děsivé, ale ne dost. Dominantou místnosti bylo zvláštní postarší gynekologické křeslo, na kterém se ale leží s nataženýma nohama. Mělo to nádech mučícího nástroje. V sedací části křesla je díra. Později jsem zjistila, že je na ni namontovaný odpad. Bizarnost tohoto výjevu doplňoval zeleno-šedý hygienický papír, který bývá natáhnutý na každém gynekologickém křesle, ovšem v tomhle případě bylo na místě té díry pečlivě vystřihnuté velké srdce. Vykládám si to tak, že mají teď opravdu méně pacientů a sestřičky nemají moc velký frmol. Anebo si fakt myslí, že to jakkoliv vylepší to, co má přijít posléze, čemuž ovšem snad ani ony samy nemůžou věřit! Dále je v místnosti na zdi velký kovový bojler, který také poukazuje na "retro styl" tohoto provozu podobně jako křeslo. Zespod bojleru vychází hnědá gumová hadička s kohoutkem, končící v lahvi na pití, jakou používají cyklisti. Ta je připevněná na zdi. Posledním mobiliářem v místnosti je stolek, na kterém leží režony používané v kuchyních na polévky a u bufetových snídaní. Obyčejně v nich bývají párky, vajíčka a opečená slanina. Tady v nich byla slatina, čiliž teplé černé léčivé bláto. Vedle leží obrovská plastová stříkačka a další zařízení, které jsem si v tom děsu nezapamatovala. Ano, kam se bláto aplikuje, už bylo naprosto zjevné. Všechna má doufání, aby to tak děsivě jenom znělo, byla zhacena.

Když jsem stála polonahá ve dveřích, sestřička pokračovala nastavenou rétorikou: "Nekopneme se do radiátoru, který tam stál uprostřed, vylezeme na křeslo, posuneme se úplně dozadu, aby díra byla před zadečkem. Bude to teplé, nezlekneme se, nebudeme se cukat. Je to nepříjemné, ale velmi účinné... Tak a je to tam, zašpuntujeme tampónkem, připlácneme si vložku a slezeme dolů." Celý akt od "vybereme si kabinku" až do tohoto okamžiku trval asi 2 minuty. Moje hlava vůbec nestíhala pobrat, co se dělo. Stála jsem polonahá na zemi, přesvědčená o tom, že to všechno rozhodně nemá šanci zůstat na místě, kde to tou stříkačkou natlačila, a musí to zaručeně vypadnout na podlahu, křečovitě si přidržovala hygienickou pomůcku mezi stehny a dostala za úkol dostat se zpátky do kabinky. Pohybem příhodným pro japonské gejši jsem se došourala před kabinku. Byly to jedny z nejobtížnějších dvou metrů, které jsem v životě absolvovala. Sestřička mě zabalila do prostěradla a přikázala 15 minut sedět v kabince na židli, pod kterou měly být boty, a na které neměl být batoh. Tady se vysvětlilo, proč její pokyny na začátku byly tak specifické a striktní. Překážející batoh i boty se totiž s náloží uvnitř, sevřenou hygienickou pomůckou mezi stehny a za přidržování obrovského prostěradla, strašně špatně odklízí, aby se na židli pak dalo posadit. Příště už budu vědět. Zatáhla za mnou závěs kabinky.

Měla jsem patnáct minut na to, abych si to celé zrekapitulovala, pochopila, co se právě stalo a pak i chvíli přemýšlet, jestli ve vedlejší kabince sedí druhá paní s úplně stejnými myšlenkami. Sezení v prostěradle s hřejivým obsahem tělních dutin bylo vcelku příjemné. Jeden by řekl, že jsem z nejhoršího venku. Ale pak mi to došlo. Když to nevypadlo samo, musí se to po těch 15 minutách nějak dostat ven, že?! Vzpomněla jsem si na ten retro bojler na zdi a hadičku. Druhá vlna zděšení se právě dostavila.

Se zazvoněním budíčku se rozhrnuje závěs a sestřička začne dávat opět naprosto jasné a striktní pokyny. Prostěradlo sundat, vložku do koše, nekopnout se do radiátoru, vylézt na křeslo, posunout se co nejdál za díru. Odšpuntuje tampon. Zní to trochu jako když otevíráte lahev vína, jenom z toho nějak nemáte ten stejně slastný pocit. Vytáhne z bidonu na zdi hnědou hadici, nasadí na její konec průhlednou skleněnou trubičku a upozorní, že se nemám cukat a mám se uvolnit. Pustí vodu. A tím začíná ta úplně nejmíň příjemná část procedury, navíc trvá nejdýl. Na její dotaz, jestli je všechno fajn, odpovídám nevěřícně otázkou: "Co tím myslíte?" Prý jestli něco nebolí. Tak odpovídám, "že nebolí, ale že by to bylo fajn, bych zrovna netvrdila." Ujistí mě, že už jsme u konce. Když tahle dost nehezká část procedury skončila, upozornila mě, že "něco tam třeba mohlo zůstat, tak se případně přes den nemám znepokojovat."

Odcházela jsem odtamtud se smíšenými pocity a nemilým uvědoměním si, že toto budu muset absolvovat ob den po celou dobu pobytu. Nicméně sestřička mě ujistila, že je to nejvíce nehezká procedura ze všech, a že všechny ostatní už jsou jenom příjemné. No, není nad to začít den něčím tak hřejivým - doslova.

Učinila jsem ale dvě poznání:

• Je potřeba si šetřit tmavé spodní prádlo na dny, kdy si budu užívat tuto proceduru,
• za každou cenu musím zjistit, kde se bere to bláto, jak se připravuje pro lázeňské účely, a co se s ním dělá po procedurách.

Mimochodem, lehátko v masérně má taky díru - chvíli mi dělalo problém na další proceduře se smířit s tím, že do ní mám strčit tentokrát obličej po tom ranním zážitku.