Dopisy z lázní III: Moje první procedura

Nastal den "D" a v léčebném průkazu byla první hodina "H": Čas 8:20 - Uhličitá koupel - Belvedere Balneo č. 4. Co mě tam asi čeká?

Uhličitá koupel - představila jsem si vanu. Představila jsem si to správně, je to vana. K zážitkům z vany se dostanu později - po zážitcích z čekárny.

Po chvíli sedění na jedné z židlí v čekárně před kutlochy s vanami, přišla zkušená sestřička s očividně nabitým programem. Ne, nebyla nepříjemná, jenom bylo vidět, že toho má dost co stihnout. Vzala moje papíry a začala hledat v seznamech. Nenašla. Zvláštní, já jsme se našla. Ale všimla jsem si, že už u mého jména někdo udělal fajfku. Asi mě někdo hacknul a šel se čvachtat místo mě. Uznávám, že tohle je teorie spadající do žánru sci-fi, protože můj ročník narození je tu obtížně zaměnitelný. Nicméně sestřička si toho nevšimla a začala mi shánět alternativní vanu v jiném kutlochu. Mají jich tam asi šest. Chvíli pobíhala po chodbě a pak, s dotazem na jinou a méně zaneprázdněnou sestřičku: "Namočíš ji?", uspěla.

A tady začíná ta show z čekárny plné lidí, kterou znám jen ze starých filmů, které ji obyčejně parodují a pak od mého dědy, který to naopak myslel vždy smrtelně vážně: Z konce chodby se hlasitě ozvalo: "Paní inženýrko!" Seděla jsem bez hnutí, doufala, že to není pravda, a čekala, kdo se zvedne. Nikdo. A tak zaznělo důraznější: "Paní inženýrko!" Seděla jsem dál a rychlostí serverového disku přemítala, jestli někde v papírech bylo mé jméno zmíněno i s titulem. Na třetí zaburácení: "Paní inženýrko!", kdy už jsem na vedle sedící pacientce i přes její roušku viděla, jak se zeširoka směje nad mým rychle rudnoucím obličejem, jsem pochopila, že jsem v čekárně momentálně jediný inženýr. Zvedla jsem se tedy a s tázavým výrazem v obličeji a gestem prstem ukazajícím na sebe "jako jestli fakt já?", jsem po jejím pokývání hlavou následovala ten nekompromisní hlas. Zaneprázdněná sestřička mezi tím zmizela někde za rohem a tak jsem tam ještě trochu bloudila, než jiná, ta méně vytížená sestřička, zavolala mé jméno. Myslím, že celá chodba se po ránu docela dobře pobavila.

Teď k vaně. V malé místnosti je velká nerezová vana s madly. V ní voda barvy, která se mi nelíbí. Popsala bycho to asi jako vanu po té, co se v ní mýdlem umylo nejméně dvacet lázeňských hostů a ani jednou ji mezi tím nevypustili. Prostě byla taková řekněme mléčná. Alespoň ale nesmrděla, teda myslím. Po covidu pořád ještě nemám čich úplně v pořádku...

Sestřička mi kázala svlíkat a vše odložit na věšák na otáčivých dveřích. Nechala jsem si jenom látkovou ústenku, což se později ukázalo býti dosti velkou hrubkou. Chvíli mi asi bude trvat než si zvyknu, že budu furt někde jenom v "Evině roušce". 

Při koupeli se musí ležet v klidu se zakloněnou hlavou. To by se dalo splnit, kdyby ovšem vana nebyla dělaná na velkého chlapa. Hodně velkého chlapa. Sotva jsem v ní dokázala ležet, abych se neutopila. Byla jsem natažená jak na skřipci a konce vany jsem se dotýkala jenom propnutými prsty na nohou jako primabalerina při vrcholném sóle v Labutím jezeru, abych tam nezajela úplně celá. Natož tak, abych dokázala zaklonit hlavu. Měla jsem patnáct minut procedury na to, abych vymyslela, jak to udělám. Napadlo mě, že když roztáhnu nohy a zašprajcuju se jimi o boky vany, tak se můžu poposunout kousek nahoru. Jenže to chce taky dost silového vypětí a noha vám nesmí uklouznout, jinak jste tam jak malá lžička ve velkém kafi... No prostě ležet v klidu, byl oříšek.

Tato koupel má fungovat tak, že oxid uhličitý se vstřebává kůží a roztahuje cévy a tím zlepšuje prokrvení tkání a snižuje krevní tlak. Prakticky to vypadá tak, jako když strčíte brčko do mattonky. Tak jsem si taky připadala. Celé vaše tělo se obalí malinkými bublinkami a ty vás celou koupel šimrají, když se spojují a jako větší bublinky utíkají na hladinu po okraji těla. Pokud se vám fakt podaří nehýbat, tak za chvíli vypadá hladina vody jako místo činu z amerického kriminálního seriálu s obkreslenou siluetou mrtvoly. Podotýkám, že bublinky se nejlépe drží tam, kde je srst, takže pokud jste dívka se smyslem pro přirozenost, na některých místech to může šimrat intenzivněji😉.

Po patnácti minutách, kdy voda už začíná chladnout a přestává to být příjemné, začne pípat časomíra a přijde si pro vás sestřička. Zeptá se, jaké to bylo, oznámí, že voda by měla být chladnější, ale že jim to tam teče takové teplé, což vás zděsí. Pak poznamenáte, že vana je moc dlouhá, na čež se podiví, že jste neřekla, že by vám na konec dala zarážku. No co, příště budu chytřejší. Stejně tak budu muset vymyslet, jak si nenamočit roušku, protože procházet se po městě s mokrým hadrem na obličeji není zrovna moc velké žůžo. Po těchto důležitých informacích vás zabalí do prostěradla, přetočí otočné dveře, na kterých máte pověšené oblečení a přihodí boty. To vás rázem dostane do vedlejší odpočívací místnosti, a tak se pravděpodobně nikdy nedozvíte, jestli tu vanu vypouštějí nebo ne...