Dobrovolnictví

Hledala jsem způsob, jak se dostat k dětem, které vyrůstají bez rodičů, ale potřebovala jsem nějakou pomalejší cestu než je rovnou osvojení nebo pěstounství. Narazila jsem na Adru, která na svých stránkách inzerovala, že zprostředkovávají dobrovolnictví krom nemocnic a domovů pro seniory, také u dětí v ústavní péči. Hurá, to je přesně to, co hledám! No, ne tak úplně...

Kontaktovala jsem je s tím, že bych se ráda stala dobrovolníkem. Pozvali mě na pohovor, kde jsem nejprve dostala dotazník, který obsahoval otázky o mě, o mé motivaci stát se dobrovolníkem, o tom, co můžu jako dobrovolník nabídnout. Některé vypadaly poměrně odborně až psychologicky. Dokonce jsem musela k mému zděšení kreslit nějaký konkrétní obrázek - myslím, že strom. Celkově to vypadalo zajímavě, a tak jsem natěšeně čekala profesionální přístup i nadále. No, a pak přišel pohovor. Popravdě, dámy ve mně veškeré nadšení a vzrušení z profesionálně vypadajícího prvotního zážitku rychle uhasily. Vyprávěla jsem jim svou představu o dobrovolnictví u dětí, ptaly se na mé koníčky, zjišťovaly, co můžu nabídnout. Ale ony mi nenabídly celkem nic moc z toho, co jsem od toho očekávala já. Pochopila jsem, že to hlavní dobrovolnictví se v Ostravské Adře odehrává u opuštěných seniorů, a co se týká dětí, tak hlavně na lůžkových odděleních nemocnic. O to jsem ale nestála. Nakonec jsem se dozvěděla, že jedno zařízení pro děti mají, ale tam mají zrovna plný stav - dost dobrovolníků a víc nehledají. I přes to mi ale navrhly, abych se zúčastnila školení, zapsala se, a ony se zeptají kolegyně, která má tento "domov" na starosti, jestli by se pro mě nenašlo místo.

Tak proč ne? Zkusila jsem to. Školení trvalo celé odpoledne, byla to zajímavá zkušenost, dozvěděla jsem se spoustu dobrých rad, jak se jako dobrovolník chovat nebo naopak nechovat. Na konci jsme se rozhodovali, kam tedy chceme jít dobrovolničit. Trvala jsem pořád na zařízení pro děti. Dámy, které nás školily, mi slíbily, že kontaktují kolegyni s dotazem, a ta se mi pak ozve.

A tady nastal okamžik, kdy pro mě Adra ztratila ještě větší část mého smýšlení o ní. Paní se neozvala, čekala jsem dlouho. Musela jsem se dvakrát připomenout. Tohle opět jenom umocnilo můj první dojem neprofesionality z celé organizace. Nakonec mě paní kontaktovala a slíbila, že mě tedy jako dobrovolníka vezme. Domluvily jsme si schůzku, na které mě představí vedoucí domova a zprostředkuje prohlídku. 

V jeden květnový čtvrtek nastal den D. Šla jsem tam na první návštěvu. Nutno uznat, že se ve mě mísily pocity nervozity, vzrušení, těšení, ale i obav. Nebyl to klasický dětský domov, nýbrž "Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc". To znamená pro děti, které nemají kde jít v době, kdy čekají na vyřízení nějakých oficialit. Byly to děti, které utekly z domu z jakéhokoliv důvodu, děti, o které se nikdo nebyl v ten okamžik schopen postarat, které čekaly na rozhodnutí soudů apod. Byly tam děti od batolat až po dospělost. Mohly tam být jen po nějakou určitou dobu, nebylo to pro ně definitivní řešení, ale některé našly cestičky, jak se tam pravidelně vracet. Bylo jim tam dobře. Líp než doma...

Už tohle pro mě, holku z normální rodiny, bylo neuchopitelné. Jak je možné, že například nastane situace, kdy je matka v nemocnici a dítě musí jít do takového zařízení, protože se o něj nemá kdo postarat? Nemá babičku, tetu, kamarádku, sousedku?! Jak se tohle může stát?

Paní ředitelka byla velmi sympatická dáma s obrovským srdcem a zapálením pro věc, ale také spoustou zkušeností a objektivním pohledem na celou problematiku. Seděla jsem u ní dlouho, svěřila se jí se svým příběhem a plánem na dobrovolnictví a případnou hostitelskou péči. Ona mi na oplátku vyprávěla, jak to u nich chodí. Měla jsem spoustu dotazů: jaké děti se k nim dostanou, jak se k nim dostanou, proč se k nim dostanou, co je s nimi dál... S každou její odpovědí jsem si byla jistější a jistější, a myslím, že i ona to vytušila, že vzít si dítě z takových poměrů, pro mě opravdu není cesta. Že na tohle nemám. 

Nemám ale co? Odvahu, sílu, trpělivost, obětavost? Nevím. Jenom vím, že bych to nezvládla. Ty příběhy, které mi paní ředitelka vyprávěla, byly pro holku z normální úplné rodiny vysokoškolsky vzdělaných rodičů jak z jiného, nějakého hororového vesmíru. Docela jsem pochopila, že mám štěstí, že žiju v bublině, ve které žiju, že potkávám lidi, jaké potkávám, a že někteří mají pekelně těžké životy. Nejsmutnější na tom bylo, že ty pekelné životy mají už od útlého dětství. Už ti malincí, kteří z nic nemůžou, nevybrali si to, nezapříčinili to. Nespravedlnost.

Asi ani nedokážu popsat pocity, se kterými jsem odsud odcházela. Bylo jich moc, byly silné, bily se. Chtělo se mi plakat, utéct, nevěřit tomu, na druhou stranu pomoci, zlepšit to, všechny zachránit a na třetí stranu jsem se strašně bála s těmi dětmi potkat. Měla jsem skoro pocit, že se jim nemůžu podívat do očí, když mám ten život tak "lehký", dětství tak "krásné" a cestu tak "jednoduchou". Prostě změť úplně všech emocí, které dokážete pojmenovat. Strašné místo.

Za několik dní jsem se odhodlala na svou první dobrovolnickou návštěvu. Domluvila jsem si termín a přišla. Představovala jsem si to tak, že se budu se staršími dětmi třeba učit nebo si s nimi povídat, s menšími si hrát. Ony budou mít radost a budou rádi za čas, který spolu strávíme. Šla jsem tam s očekáváním, že se přidám k "tetám" vychovatelkám, ony mě představí, ukážou mi, co a jak.

A tady možná přišel ten úplně největší náraz do zdi reality. Děti byly venku na zahradě vilky, když jsem přišla. Miminka si hrála na hřišti, větší děti v bazénu, puberťáci byli někde pryč a tety vychovatelky seděly na lavičce a řešily své vlastní a celosvětové problémy. Jedna tam měla nové štěňátko. Sedla jsem si k nim, představila se jako nový dobrovolník a trochu doufala, že se zapojím do rozhovoru. A ouha. Odpověděly něco jako "hm" a pokračovaly dál v opalování, obdivování štěňátka, pomlouvání kolegů z jiné směny a shazování asi 16letého kluka, co u nich seděl. Krom věty: "Tak běžte k dětem," si mě nikdo nevšímal. Ani vychovatelky, ani děti.

Bylo mi divně. Nevěděla jsem, jak na to. Chvíli jsem pozorovala, co se na zahradě děje, jaké děti tam jsou, a poslouchala ty hloupé řeči vychovatelek a diskusí s klukem, který byl inteligenčně očividně o světelný rok dál než ony (mimochodem absolutně nechápu, jak ten se tam mohl octnout). Bylo mi z toho celého smutno, k dětem jsem cestu nějak nenašla, bylo jim úplně jedno, že tam sedí nějaká cizí ženská. Nakonec jsem si chvíli stavěla bábovičky na pískovišti s prťatama, ale i těm jsem byla tak celkově ukradená. Pak odbila hodina, kdy se děti měly přestěhovat ze zahrady zpět do domu a musely uklidit hračky. Jako všechny ostatní děti se s tím loudaly, nechtělo se jim, bylo třeba jim to říct několikrát, popohnat je a nakonec to udělat za ně.

Z chování vychovatelek jsem usoudila, že je vopruz tohle dělat každý den s vědomím, že to bude vždycky stejné. Práce za trest. A taky k tomu tak přistupovaly. Byl to pro mě hrozný pohled. Asi si umím představit, že práce s takovými dětmi musí být šílená. Schovávat si před nimi věci, aby je neukradly, sto tisíc krát říct jeden povel než udělají, co potřebujete, poslouchat řev, pláč, který vypukne z ničeho nic, uklízet věčně rozbité věci, kterých si neváží, řešit kdo co komu dneska ukradl… Musí to být strašná práce. A k mému velkému zklamání, ty holky k ní tak i přistupovaly. Byly na ty děti zlé, nepříjemné, odměřené, chladné. A stejně tak ty děti k nim. Nesoudím ale ty holky, ač to pro mě byl příšerný pohled.

Představte si fakt nepříjemnou sestřičku na dětském oddělení, která na noční už počtvrté za hodinu musí jít převléct pročůranou postel... Zažila jsem jako dítě, když po mě ve druhé třídě takhle řvala sestra v nemocinici. Měla jsem otřes mozku a obě ruce zlomené, v sádře, přivázané k posteli. Musela jsem takhle na zádech ležet několik dní. Díky otřesu mozku jsem o sobě moc nevěděla, nic moc si z toho nepamatuju, ale ten strach z téhle "svině" nikdy nezapomenu. Bylo mi sedm. Fakt se mi tenhle zážitek vybavil při pohledu na přístup "tet" v tomhle zařízení. Jak už jsem několikrát psala, musí to být neskutečně náročná práce. Ale proč to proboha dělají, když to očividně nenávidí? Vždyť ve fabrice by jim nikdo tak nelezl na nervy a měly by daleko víc peněz?!

Odcházela jsem zase s hlavou plnou myšlenek. Myšlenek na to, jaké tyhle děti jsou, co musí řešit, jaké jsou jejich priority, jestli se jim dá pomoci, a proč lidi dělají práci, kterou nesnáší. Bylo mi z toho všeho strašně smutno.

Ty děti jsou životem zlomené, porouchané, rozbité, vyhrává u nich pud. Pud přežít. Kradou, lžou, vymýšlí si, podvádějí, hledají nejjednodušší cestu životem bez ohledu na to, jestli je správná, férová, ušlechtilá... A asi ani férový, rovný a spravedlivý přístup na ně moc neplatí. Nevěděla bych, jak na takové dítě. Jak s ním mluvit, jak se k němu chovat. Já jsem se sama o sebe začala starat v podstatě až když jsem skončila vysokou školu a nastoupila do práce. A když se něco semlelo, vrátila jsem se k rodičům a ti mi vždycky pomohli. Měla jsem vzdělání, vychování, vzory v rodině, a přesto jsem nevěděla, jak na život. Bylo mi dvacet pět. A tyhle děti se do té stejné situace dostaly, když jim byly třeba čtyři, nebo taky půl roku. Já jsem věděla, že k jídlu se dostanu tak, že si vydělám peníze, a pak si to jídlo koupím. Tyhle děti ví, že se k jídlu dostanou tak, že ho najdou nebo ukradnou. Každou korunu utratí za něco, co teď hned zrovna chtějí. Nepřemýšlí tak, že když si teď hned nekoupí hamburger v mekáči a peníze si ušetří, tak s příštím kapesným si budou moct koupit něco hodnotnějšího. Žijou v přítomném okamžiku, musí přežít teď hned, neumí myslet na zítřek, nemá je to kdo naučit... 

Nedovedu si představit mít takové dítě doma. Já vím, že adoptovat se dá i miminko, které tyhle věci ještě nemá naučené. Ale pořád má geny. Jsem ráda, že jsem to zažila, viděla. Utvrdilo mě to v tom, že na jakékoliv osvojení cizího dítěte prostě nemám. Už jsem tam pak nikdy nešla. Jednak už jsem k tomu neměla příležitost, protože se mi v té době trochu otočil život, ale možná je to jenom výmluva. Možná jsem se prostě jenom bála to vidět a zažít znovu.

Jednou bych se k tomu ale chtěla vrátit a tuhle svou slabost přemoct a porazit. Pořád si myslím, že nějakému dítěti bych třeba mohla udělat lepší večer, den, výlet, život. Potřebuju k tomu ale čas a hromadu odvahy. Nicméně pořád mi něco napovídá, že by mě to asi mohlo naplňovat. Asi bych si pak připadala, že na světě nejsem úplně zbytečně.

Tohle rozhodně nemá být kritika tohoto konkrétního zařízení. Možná trochu kritika přístupu Adry. Ale spíš je to postesk nad tím, že taková místa vůbec musí existovat. Místa s takovou kumulací neštěstí a smutných osudů…