Baby boom

Jsem ve věku, kdy už všichni mí nejbližší a přátelé děti mají. A začínají zadělávat na druhé či několikáté. Já sama po dítěti toužím už tak sedm let. Pořád mi někdo tvrdí, že jsem ještě mladá, že mám ještě dost času to stihnout. Ale když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že mé i o hodně mladší kamarádky, známé a kolegyně, už děti mají, říkám si: "Co jsem prošvihla? Kde jsem byla, když se tohle všechno dělo?".

Nikde jsem nebyla. Nebudovala jsem závratnou kariéru, necestovala jsem s karavanem po světě, neužívala jsem si nespoutaného mládí. Jsem tady, uprostřed toho všeho. A urputně se snažím, abych byla taky těhotná, abych taky měla ty svoje dvě až tři vysněné děti, abych taky byla máma s krásnou rodinou. Navenek to vypadá, že jsem pilně pracovala, cestovala pro odreagování, organizovala zábavu pro ostatní, starala se o domácnost, snažila se vyhovět oběma našim rodinám, užívala si života. Ale uvnitř se celý můj svět točil kolem vysněného dítěte, kdy jsem oplakala každou menstruaci, počůrala nesčetné množství papírků, courala se po IVF klinikách, brala hromady léků… V srdci nic jiného nemám. A jediné pozitivní testy a ultrazvuky s "fazolem", které vídám, jsou pořád mých kamarádek, kolegyň, sourozenců, sestřenic…

Ze začátku jsem neustále od okolí poslouchala, kdy teda já si pořídím dítě, že už je čas, že jsem na řadě… Ale časem se už nikdo neodváží toto téma ani zmínit. I moje okolí po letech pochopilo bez nějakého složitého vysvětlování, že to u mě není otázka toho, jestli už chci děti, ale jestli můžu mít děti. Teda skoro všichni. Vždycky najde nějaký natvrdlík, s poznámkou, která zabolí. Většina lidí ke mně teď už cítí asi spíš lítost.

A tak jsme já a moje okolí došli do bodu, kdy když někdo otěhotní, neví, jak mi to říct. Možná se bojí, jak zareaguju, snad se i cítí provinile, třeba si myslí, že bych jim to nepřála, možná jim mě je jenom líto. To jsou ale jen moje představy o tom, co se jim může honit v hlavě. Já sama si neuvědomuju, že bych někomu dala nějaký důvod, proč k tomu tak přistupují.

Ano, pocity při takovém oznámení jsou vždy smíšené. A víme to všechny, které jsme v podobné situaci. Když se k vám dostane zpráva, že někdo čeká dítě, dostaví se dost zvláštní emoce, se kterou si žena toužící po dítěti většinou neumí poradit. Nejdřív je to radost, štěstí, vděčnost, které ovšem rychle přechází do smutku, závisti, lítosti a někdy možná i vzteku. A pak se to začne všechno bít.

Každé oznámené těhotenství mě zraňuje. Nezraňuje mě ale ten dotyčný člověk nebo jeho štěstí, nýbrž to, že mi to vždy připomene mou obrovskou prázdnotu v srdci. To nezaplněné místo. Ten smutek, že já pořád dítě nemám. Jsou to moje vlastní bolesti, které mě nutí plakat. Nikdy to není proto, že bych to někomu nepřála, záviděla nebo odpírala.

Dřív se mi dokonce stávalo, že jsem sama na sebe byla rozčilená, že pláču, když mi sestra nebo kamarádky oznámily, že čekají dítě. Vyčítala jsem si, že jsem zlá, že takhle reaguju. Vždyť jim to přece přeju, jsem za ně ráda, je to super. Tak proč se mi to děje? Mívala jsem za to takový divný pocit viny. Pak jsem si ale uvědomila, že se mi vlastně ulevilo, když mi to oznámili. Ulevilo se mi, protože jsem už měla jistotu, že nebudou zažívat to, co já. Nemusí procházet tím peklem, kterým si procházím sama. Nebudu jim muset být podporou a zkušenější "neplodnou". Dost mi vždycky láme srdce, když vidím, jak se kvůli neplodnosti někdo druhý trápí. Vím totiž nejlíp, jaké to je utrpení. Takže když mi někdo řekne, že se rozhodl založit rodinu, a pak mi oznámí, že se to povedlo, vždycky mi spadne kámen ze srdce. Myslím, že to ze mě dobrého člověka. I přes to, že u toho vždycky pláču. Dneska už si své pocity nevyčítám.

Časem se stává, že mi to lidi neumí oznámit, neví, jak to říct, neví, kdy to říct. Neumí se vcítit do mé duše, bojí se. Vznikají tak rozpačité situace pro obě strany. A tak to oddalují, chystají pro to speciální příležitosti, tváří se strašně zvláštně. A já stejně vždycky přesně v takových situacích vím, co přijde: "Tak se nám to povedlo, čekáme miminko." Prostě to vždycky poznám. A vždycky je to divné.

Sestavila jsem žebříček způsobů, jak mi přátelé oznamovali těhotenství. Je to od dobrého způsobu a termínu až po úplně špatný. Samozřejmě každému to může být příjemné nebo nepříjemné nějak jinak, já to cítím takhle:

• Říct to hned po počůrání papírku – je daleko příjemnější to s přáteli prožívat od úplného začátku. Je to známka důvěry na obou stranách.

• Říct to ve větší skupině lidí – Když se to dozvíte v davu lidí, tak se tam ztratíte. Pozornost není směrována přímo na vás a nemusíte se tak nervovat nad tím, jak zareagujete, krkolomně se přetvařovat a snažit se za každou cenu vyloudit úsměv a nadšenou gratulaci. Máte tak šanci prostě mlčet a vyjádřit se až později, až ta bouře emocí ve vás přejde.

• Napsat to SMSkou – Někomu to možná přijde nevhodné, ale pro mě je to milosrdnější než osobně tváří v tvář. Stejně jako v druhém bodě tím získáte svůj prostor pro zpracování okamžitých emocí, nemusíte si na nic hrát a máte čas pěkně zformulovat odpověď a nikdo vás nevidí plakat.

• Vytvořit speciální příležitost pro oznámení – když vás pozve na pivo někdo, kdo to tak úplně běžně nedělá, a vy víte, že plánovali rodinu, je celkem jasné, proč to je. Ale jdete tam alespoň připraveni, třeba už si pobrečíte doma předem, a pak už reaguje smíření.

• Říct to všem, jenom vám ne; oddalovat to, až to je vidět; nebo to praskne jinak. - Když se dozvíte o těhotenství někoho blízkého jako poslední ze všech nebo nedej bože nějakou úplně stupidní náhodou – například se na facebooku dotyčná přihlásí na kurz "Výživa v těhotenství" a vám se to náhodou zobrazí, cítíte se ukřivděně, zraněně, podraženě. Tohle je pro "neplodnou" hodně nepříjemný způsob.

• Neříct to vůbec, odmlčet se, distancovat se. –I tak to někdo řeší. Obyčejně tím přátelství končí.

Další nepříjemné situace, které se můžou stát, a i mi se staly, vznikají ze situace, že se pro dotyčný pár a jeho nejbližší okolí úplně změní svět, ale vy pořád zůstáváte v tom svém. Mám tím na mysli například rodinu. Když se mé sestře narodilo první dítě, všechno se u nás začalo točit kolem vnučky. Připadala jsem si úplně na druhé koleji. Je to pochopitelné a přirozené. První vnouče v rodině, navíc v našem případě už tak dost pozdě, rodiče jsou úplně vyteklí, všechno se přizpůsobuje vnoučeti. Vy to sice plně chápete, ale i přes to – jste na druhé koleji, je vám to líto. 

Nebo když se začaly rodit děti v širší rodině: najednou si s těmi sestřenkami nemáte co říct, ony mají jiné starosti, vy jim nerozumíte, přestanou vás zvát, protože "to bude přece akce s dětmi". A opět na jednu stranu víte, že je to pravda, že objektivně na akci s dětmi byste se nudili, ale na druhou mě mrzelo, že se kontakty přerušily.

Kapitolou samou o sobě jsou celebrity a influencerky. Vždycky, když některá otěhotní, přestávám je sledovat a zajímat se. Prostě mě to nezajímá, nebaví a jenom mi to připomíná moje neštěstí. A taková ta věta: "Podívej se na Pártlovou, na Gotta, jak pozdě mají děti," opravdu vůbec ničemu nepomáhá. A jak už jsem psala v jiném článku, nepomáhají mi ani příběhy se šťastným koncem holek ve stejné situaci. Nikdy mě to nepovzbudí, naopak víc rozmrzí, že někomu se to podařilo a já stále ještě nic.

Co napsat závěr? Tenhle článek je o tom, v jakém psychickém rozpoložení se nachází holky, které bojují s neplodností. Většina se tluče od zdi ke zdi, samy vlastně moc neví, jak se s miminky a pupíky v okolí vyrovnat. Tak vy, co se vám to podařilo, jim to, prosím, neztěžujte, chovejte se přirozeně, a když nevíte, jak to říct a záleží vám na ní, tak se prostě zeptejte, jak by si to přála. A vy, holky, na jedné lodi se mnou: Je normální se radovat, je normální plakat, je normální závidět, je normální nevědět, co s tím. A je v pořádku si to nevyčítat! Důležité je vědět, že máte právo na své vlastní emoce!

A mimochodem, časem si na to zvyknete. Ne, že by vám to nebylo líto, ale tak nějak pochopíte, že se to děje a dít se to bude. Věřte zkušené bezdětné…