Amálka čili příběh štěněte

Musím se přiznat, že vyprávění děvčat, která na konci svého trápení našla ten svůj raneček plný pokakaného a uplakaného štěstíčka, se mi čtou stále ještě těžce. Vlastně je ani nečtu. Nějak mi nevlévají očekávanou naději a optimismus do žil, spíš mě rozlítostní. Je mi smutno, že na mé cestě ty smradlavé plíny pořád ještě nejsou. Ale je jeden příběh, který mě provází skoro celý život, a který mě doslova doběhl v náš svatební den. Nevím, jestli to byl symbol, znamení nebo jenom neskutečná náhoda, ale chtěla bych vám jej vyprávět.

Všechno se odehrálo v můj svatební den. Měla jsem to velké štěstí, že jsem si mohla užít svatbu svých snů. Všechno šlo podle plánu, plná zahrada lidí, krásné počasí, gril voněl, kapely vyhrávaly až do rána... Jenom Jaguár, jen ten Jaguár nepřijel. Bílý Jaguár XK 140. Majitel prý neotevřel garáž, protože mu nešel proud. Pravda byla spíš taková, že spadly dvě kapky deště a jemu se nechtělo tu "leštěnku" pak umývat. A neobtěžoval se ani předem zavolat, nýbrž přijel na místo srazu ve svém normálním autě, kde už ho čekali nachystaní oba svědkové i ženich. Až tam jim oznámil, že Jaguár prostě není.

Ono se v podstatě nic hrozného nedělo, nepotřebovali jsme se nikam přemisťovat, vše se odehrávalo na jednom místě. Jaguár měl být jediná opravdu luxusní věc na svatbě a v podstatě měl posloužit jen na focení. Nicméně moje svědkyně - sestra - usoudila, že bez vozidla se vdávat nebudu. Zapojila svou kreativitu a pohotově si vzpomněla, že jedni sousedé mají traktůrek, a že by ženich a jeho svědek mohli přijet v něm. Že to bude skoro stejné jako Jaguár. Asi jsem jí toho Jaguára dostatečně nepopsala, jinak si její myšlenkové pochody nedokážu vysvětlit. A tak je oba odvezla k sousedům.

Pan soused vymyslel, že ten podomácku utlučený traktor nebude dost reprezentativní, a tak bude za bílého nablýskaného veterána vhodnějším náhradou jeho veterán - zelený ruský vojenský UAZ 469. A že ho má ještě nazdobený z poslední akce (rozuměj, v každém rohu to mělo strčenou povadlou lískovou větvičku), tak že to je ideální situace. Manželův svědek se pro to okamžitě nadchnul a vypůjčil si od pana souseda ještě i historickou vojenskou přilbu. Takže místo naleštěného Jaguára a fešáka v obleku si pro mě přijel fešák v obleku a vedle něho svědek v kovbojské košili se zeleným kakočem na hlavě a vystoupili z naleštěného UAZu. Když jsem vyšla ven, moje sestra stála bokem a pyšně na mě mrkala právem hrdá na svůj počin. Chvíli jsem se pídila po Jaguáru, kde mi ho asi ti naši za každou cenu vtipní sousedé dobrovolní hasiči a sběratelé vojenských veteránů žertem schovali, ale pak jsem pochopila, že prostě nepřijede.

Zábava na svatbě se pěkně rozjížděla a vše ukazovalo na to, že to bude párty roku. Hosté se bavili, pilo se, jedlo, zpívalo a tancovalo. A tu fotograf zavelel, že ženich a nevěsta se mají jít fotit, že našel krásnou louku. A co se nestalo: cestou do kopce jsme potkali dalšího nablýskaného vojenského veterána. Jel v něm pán se slečnou. A fotograf domnívaje se, že je to náš "svatební vůz", ho okamžitě stopnul, nasměroval, kde se mu to hodilo a focení začalo. Pan řidič vůbec nechápal, co se to děje, ale byl velmi milý a vstřícný a s úsměvem nám auto na pár fotek propůjčil. Fotografovi jsem se snažila vysvětlit, že je to úplně někdo cizí a úplně jiné auto, ale bylo to marné. Nemohl tušit, že podobných nadšenců se v našem okolí vyskytuje hned několik, a navíc v zápalu pracovního nasazení mu to bylo úplně jedno.

S usměvavým pánem jsme se dali do řeči, a tak se ptal, ze kterého domu tedy jsme, a čí jsem teda vlastně dcera a další věci kolem svatby. Když jsem se mu představila a ukázal mu dům, ze kterého pocházím, tak z něj vypadlo: "Ano? Od pana doktora jsme kdysi měli štěně." A ve mně hrklo. Těch štěňat jsme měli spoustu, ale já jsem se bez rozmyslu zeptala: "Amálku?"

"Ano, říkali jsme jí Majda", a ukázal na svého veterána, který měl toto jméno napsané na dveřích. Najednou mi všechno došlo. Podívala jsem se na krásnou usměvavou slečnu a říkám: "A tohle je vaše dcera?"

"Ano", odvětil pán.

Když jsem byla v první třídě donesl taťka domů naše vysněné štěňátko - dlouhosrstou jezevčici Julču. Je to už tak 25 let. Byla téměř výstavní kousek s dobrým rodokmenem a taťka jakožto milovník jezevčíků na ni byl náležitě hrdý. Byl to celkem typický jezevčík s vlastním názorem téměř na vše, obyčejně se neshodoval s názorem svých majitelů. Všichni jsme ji milovali.

Když dospěla do reprodukčního věku, rodiče se rozhodli, že ji necháme připustit a pořídíme si štěňata. Našli jí stejně krásného partnera a pak už se jenom čekalo, jak to dopadne. Co vám budu vyprávět, akce to nebyla příliš úspěšná, narodilo se celé jedno štěně - Amálka. A co čert nechtěl, Amálku tehdy nikdo nechtěl a vypadlo to, že budeme mít dvě jezevčice. A tak jsme ji měli doma asi až do jejího tři čtvrtě roku. Jednoho dne se ale rodičům povedlo ji konečně udat. Vzal si ji pár, který se dlouho snažil mít děti, ale nedařilo se jim to. Vzdali to a rozhodli se, že si pořídí místo dítěte psa. A ejhle, netrvalo dlouho a narodila se jim dcera. Byli Majdě neskonale vděční za to, jaké štěstí jim přinesla, a troufnu si říct, že na světě nebylo milovanějšího psa, než byla právě naše Amálka. Nikdy jsem ty lidi ani jejich dceru neviděla. Jejich příběh znám jenom z vyprávění svých rodičů.

V náš svatební den mi při tom setkání vyhrkly slzy do očí, bylo to neuvěřitelně dojemné. Všechno najednou tak nějak začalo dávat smysl, všechno bylo správně.

Akorát teď musím ještě rozluštit to poselství. Nemám se vzdávat? Mám pořád doufat? Nosí děti čáp nebo jezevčík? Máme si pořídit jezevčíka?